Exploatace po finsku: Nevadí, že na film nemáte peníze, důležité je mít vizi (a internet)

22. únor 2018

Zatímco superhrdina Rendel kosí zločince v temných uličkách fiktivního finského města, sámský chlapec Oskari prchá spolu s americkým prezidentem severními pustinami před arabskými teroristy. A nacisti? Ti se chystají k invazi na Zemi ze své tajné základny, kterou si vystavěli na odvrácené straně Měsíce. To není zápletka jednoho filmu, ale rychlý průlet novodobou historií donkichotské finské kinematografie, která se nehodlá smířit s vnucovanou přízemností.

Možná nejpříznačnějším příběhem pro tuto divokou větev finského filmu je kariéra Rennyho Harlina. Rodák z Riihimäki natočil ve Finsku jediný celovečerní film, pak si sbalil saky paky a odletěl do USA, kde se proslavil jako režisér akčních blockbusterů, natočil třeba Smrtonosnou past 2 nebo Cliffhangera. Důležité jsou v tomto story motivace a okolnosti, které jej přinutily k odchodu z rodné země.

Nevděčná rodná země

Harlinův finský debut byl v USA uváděn pod titulem Born American, akční politický thriller zpracovává v roce 1986 stále ještě dost ožehavé téma přímého střetu dvou světových velmocí. Trojice amerických studentů se v něm vydá na road trip po Finsku, v opilosti a z rozmaru překročí hranici s tehdejším Sovětským svazem, je zatčena a odvlečena do jednoho z gulagů. A tím to vše teprve začíná…

Pitomou zápletku, která je hlavně věšákem akčních sekvencí, mohlo okořenit ještě herecké angažmá Chucka Norrise. Příslib účasti ale při nekonečných odkladech nakonec stáhl, a tak si jako diváci musíme vystačit jen s jeho synem Mikem. Pěkně po americku (se správnou reaganovskou razancí) předváděné násilí a z pohledu finského cenzurního úřadu necitlivé zobrazování zástupců sousední velmoci však vedly k tomu, že byl film nejdříve v zemi původu zakázán, ačkoli do zahraniční distribuce se dostal. Po vystřižení scén v rozsahu více než 3 minut mohl být snímek následně uveden i doma, to už ale Harlina tolik netrápilo, protože se rozhodl této nevděčné (rodné) zemi dát vale.

Není ovšem jediným Seveřanem, který si šel usilovně za svým cílem točit velkoprodukční akční spektákly hollywoodského střihu. Dán Nicolas Winding Refn se prý už od studií netajil stejnou ambici. Neustále prudil Dánský filmový institut (s jeho rigidní jazykovou politikou) touhou dělat filmy v angličtině, i v omezených podmínkách natáčel minimalistické akční snímky, a co se mu povedlo s Drive, to už víme.

Finský Ed Wood

Za úplně první finský exploatační film se někdy označuje snímek Sensuela z roku 1973. Dílo tak očividně útočící nahotou a provokativností na první signální působilo v zemi s převážně státem fundovanou a kontrolovanou kinematografií jako svého druhu úkaz. Více než 60letý režisér Teuvo Tulio, herecká ikona konce éry finského němého filmu, snímek připravoval průběžně od 50. let. Dotoval jej z vlastních zdrojů a po zásahu finské cenzury, která mu udělila certifikaci pro publikum od 18 let výše, se film uváděl takřka výhradně v zahraniční distribuci. Proto se taky dialogy v angličtině dotáčely až ex post, což jen zvyšuje mimoidní charakter díla.

Příběh, ve kterém se počestná sámská dívka vydá z dalekého severu za svým milencem do centra neřesti Helsinek, aby přišla o pel své nevinnosti, ale na oplátku získala sebevědomí a nezávislost, zůstává věrný tradici finských realistických románů a filmů. Tulio jej však okořenil explicitní sexualitou a výkladem svobodomyslných šedesátých let z předválečné perspektivy. Filmový historik Jack Stevenson dokonce konstatuje, že Sensuela tak trochu působí jako snímek o éře hippies natáčený filmovým prostředky 30. let. Ve své publikaci Scandinavian Blue: The Erotic Cinema of Sweden and Denmark in the 1960s and 1970s přirovnává autorský styl finského režiséra k rukopisu fenomenálního Eda Wooda.

Motorkář Mad Max komentuje Evropskou unii

I jeden z bratří Kaurismäkiů, Mika, si roztomile potykal s velikášstvím, když se rozhodl převést do finských tunder Mad Maxe. Místo v autech se ve filmu The Last Border z roku 1993 po postapokalyptických pláních prohánějí na motorkách a hlavní hvězdou tu není psychopatický Mel Gibson, ale neméně zlověstný Němec Jürgen Prochnow, kterého nejspíše znáte z válečného dramatu Ponorka (i řady dalších hollywoodských velkofilmů). Národnostní prvek hraje ve snímku o světě po konci států překvapivě důležitou roli.

Z filmu Last Border

Objevují se v něm kupříkladu jen dvě postavy sámského původu, i když je děj zasazen do oblasti Sápmi (Laponska). Navíc je neztvárňují Sámové, ale Fini. The Last Border vznikal v době, kdy se rozhodovalo o vstupu Finska do EU, a je jakýmsi Kaurismäkiho komentářem ke sjednocené Evropě. I přesto, že byl v době premiéry neprávem obviňován z proevropské agitace – film je mezinárodní koprodukce a objevují se v něm zástupci zakládajících států EU –, opak je pravdou. Starší ze slavné bratrské dvojice vyjadřuje ve filmu skepsi, že i po pádu všech hranic a v obtížných existenčních podmínkách nebudou schopní zástupci různých mocenských skupin žít v souladu na sdíleném prostoru. A jediné, co jim zbývá, je nekonečný pohyb po mizejících cestách.

Film The Last Border znamenal pro Miku Kaurismäkiho finanční neúspěch a mrzení, i pokud jde o umělecký kredit. Paradoxně ale stál na počátku Kaurismäkiho přesunu do mezinárodního prostoru, kdy začal točit filmy v Brazílii, USA či Německu. Ambicí přesáhnout hranice rodné země se vykazuje trojice současných filmařů, kteří jsou režiséry snímků zmiňovaných v perexu. Každý z nich volí jiné prostředky, preferuje jiné žánry, ale v něčem se jejich dráhy podobají.

Nacisti a Samuel L. Jackson

Timo Vuorensola věří v internet a v sci-fi parodie. Pokud náhodou kolem roku 2012 unikl vaší pozornosti jeho snímek Iron Sky, asi netrávíte na celosvětové síti tolik času, což pro vás může být i dobré znamení. Sci-fi parodie pojednávající o nacistech ukrytých na odvrácené straně Měsíce si více než uměleckými kvalitami získala pozornost jako první film s mezinárodní distribucí financovaný převážně prostřednictvím crowdfundingu. Fanouškovský prvek se promítl i do samotného scénáře, který v některých momentech připomíná spíš zřetězení internetových vtípků.

V produkci jsou momentálně rovnou dvě (hodně volná) pokračování Iron Sky, přičemž premiéra aspoň jednoho z titulů by se měla odbýt tento rok (druhý vzniká v koprodukci s Čínou a moc se toho o něm zatím neví). Milovníkům filmového bizarna ale spíš doporučme snímek, který Vuorensola natočil ještě před Iron Sky. Star Wreck VI: In the Pirkinning vznikal prý svépomocí 7 let, jedná se o ztřeštěnou parodii kombinující Star Trek s Babylonem 5 a láskyplná amatérskost z něj v některých momentech úplně prýští – zvláště v trikových scénách a pokusech o hromadnější výstupy, odehrávajících se v ulicích finských měst.

Z filmu Rare Exports

Jednoznačně největší zářez se povedl ale Jalmari Helanderovi. Tento úspěšný reklamní režisér dotáhl nejdříve roku 2010 do podoby celovečerního filmu vysněný projekt hororové fantasy, ve které se na severu Finska pořádá o Vánocích hon na krvelačného Santa Clause. Snímek Rare Exports získal řadu finských oborových cen Jussi i třeba ocenění na festivalu v Locarnu. Hlavně si ale vydobyl takřka kultovní status mezi fanoušky hororů a Vánoc. Nejlépe obého.

A pak to přišlo! O 3 roky později se internetem nesla zpráva, že Helander připravuje na rok 2014 film se Samuelem L. Jacksonem v roli amerického prezidenta. Zápletka se měla točit kolem toho, že teroristé přinutí Air Force One k nouzovému přistání uprostřed finských pustin a jen díky pomoci malého sámského chlapce odolá nejmocnější muž světa nástrahám zabijáků i divoké přírody. Výsledek pod názvem Sejmi prezidenta (originální titul filmu zní Big Game) jste nedávno mohli zhlédnout na jedné z českých komerčních televizí a není to tak „thrilling“ zážitek, jak slibuje anotace. Jako výstřední béčko, ve kterém se mísí patriotismus člena malého národa s neskrývanou láskou k akční klasice, to ale rozhodně vystačí.

Skoro první evropský superhrdina

Mohlo by se zdát, že akční film s hollywoodskou hvězdou první velikosti je produkčním maximem, na které si donkichotští Finové troufnou. Jesse Haaja ale dokázal, že v zemi s dlouhými zimními nocemi není o snílky nouze. Zvolil si totiž žánr, který do minulé dekády byl „nedobytný“ i pro hollywoodská studia. Rendel je prvním finským superhrdinským filmem, jak o něm aspoň tvrdí propagační materiály. Sám režisér dokonce sebevědomě mluví o prvním evropském superhrdinském filmu (i když hned druhým dechem dodává, že dánský Antboy byl dřív, ale to je prý „úplně jiný žánr“...).

Loni premiérovaný Rendel v sobě spojuje snad všechny aspekty soudobé finské „exploatace“: režisér Jesse Haaja námět filmu nosil v hlavě prý už 20 let, výdaje částečně pokrývaly příspěvky z crowdfundingu a na výrazně nízkonákladovém trikovém filmu pracovala řada nadšenců do úmoru a asi i zdarma. Hlavně ale díky internetu a postupně uvolňovaným převážně obrazovým materiálům si získal ještě před uvedením do kin opravdu mezinárodní pozornost.

O to horší možná je zklamání z výsledného díla, promítající se do hodnocení na filmových databázích. Ale milovníci kouzla nechtěného si i tak přijdu na své. Haaja se moc neobtěžoval s profilováním postav ani vykreslováním prostředí, takže i přes odkazy na politickou realitu Evropské unie snímek působí dojmem, že se odehrává na snovém místě. Zločinci tu bez okolků střílejí lidi přímo na ulici, o policii asi nikdy neslyšeli a superhrdinství je prací na plný úvazek pro psychopaty.

autor: Petr Pláteník
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.