Fila vs. Fuka v Questu: Filmové adaptace podle videoher budou na svůj hit čekat roky

14. leden 2017

Rok 2016 nám přinesl hned dvě vysokorozpočtové adaptace slavných videoher – Warcraft a naposledy Assassin's Creed. Jak je na tom celé toto zábavní odvětví a proč se i na filmy podle dobrých počítačových her stále svět dívá skrz prsty?

O filmu Assassin's Creed se dá bez jakýchkoliv debat hovořit jako o jedné z největších událostí filmového roku – minimálně pro hráče počítačových her. Jde o filmovou adaptaci jedné z největších současných sérií na videoherním poli, postavila se za ni i firma Ubisoft, která přímo odpovídá za herní podobu, a povedlo se sehnat i hvězdami nabušený štáb. Ani Michael Fassbender, Marion Cotillard a režisér Justin Kurzel ale nedovedli společně udělat nic lepšího než rozporuplně přijímaný film, který možná skvěle přejímá prvky ze hry, ale ve finále vyzní lehce do prázdna.

„Ve filmu se často zběsile stříhá, což ruší pocit rozpohybované videohry. Rychlé stříhání je v poslední době oblíbený způsob, jak se pokusit diváka vtáhnout do děje, s hrami to ale přímo kontrastuje, protože nic takového nepoužívají,“ říká Kamil Fila. „Film se tak připraví o kvalitu a hodnotu, kterou hry mají, a vypadá to občas spíše jako starý western než moderní blockbuster.“

Čtěte také

Hrám ze série Assassin’s Creed je však vlastní to, že se v nich většinou dějí „cool“ věci. Povedlo se je zachovat i ve filmovém převyprávění? „Rozhodně se nesnažili otrocky zachovat dojem, který má člověk během hraní – snažili se tomu dát trochu jinou formu. Zachovali nicméně prvky, které si spojujeme typicky s touto herní sérií, a – z mého pohledu ˜– je ponechali příjemně brutální. A to i přesto, že film je mládeži přístupný,“ konstatuje František Fuka.

Ani naši dva kritici se neshodli na tom, zda se jedná spíše o dobrý, nebo špatný film. Skrze mnohé výhrady bychom vám spíše doporučili počkat si na další pokus o videoherní adaptaci. I když…

Pokusů, jak převést jakoukoliv videoherní látku do podoby hraného celovečerního filmu, jsme tu měli za uplynulých dvacet let mnoho. Počínaje prvními vlaštovkami typu Mortal Kombat nebo Street Fighter až po novější Silent Hill a Final Fantasy. Žádné z nich se ale nepovedlo být skutečným kasovním trhákem, případně alespoň miláčkem kritiky. „Důvodů, proč nevznikají dobré filmové adaptace her, je mnoho. Obecně, produkovat film je rizikové a u videoher je to ještě rizikovější, protože nikdo z producentů tomu nerozumí a dost dobře ani neví, co hráči chtějí. Tolik bych se ani neradoval z toho, že se nakonec povedlo prorazit filmům podle komiksů, neboť i u filmů od Marvelu je vidět jistá únava materiálu,“ komentuje Fuka.

„Podle mě není úplně problém nedostatek peněz, ale spíše to, že na hry hráči pohlíží jako na necenzurovanou verzi Hollywoodu. To znamená, že hra může končit špatně, může tam být více násilí – existuje spousta věcí, které hrám projdou, a filmům ne, protože existuje rating. A jakmile film překročí ten nejvyšší, který by u her byl v pohodě, tak nemá šanci se jakkoliv zaplatit,“ uzavírá celé téma Fila.

Druhý Quest letošního roku také v retro rubrice vzpomíná na dvacet let starý první díl série Diablo a recenzuje velké zklamání – Space Hulk: Deathwing.

autoři: Jaromír Möwald , Lukáš Kunce
Spustit audio