Filip Nuckolls kácí v Divadle v Celetné Višňový sad

03079392.jpeg
03079392.jpeg

Višňový sad je docela určitě jedna z nejčastěji uváděných divadelních her nejen u nás. Objevila se snad v repertoáru každého divadla. A jako typická „klasika“ pochopitelně svádí mladé režiséry k experimentům. Filip Nuckolls ale v Divadle v Celetné nepodlehl.

V době, kdy Filip Nuckolls dlouze jednal o možnostech dalšího působení v ústeckém Činoherním studiu, režíroval zároveň v Praze Višňový sad. Hru o konci jedné éry, o loučení s milovaným prostředím a o definitivním odchodu. Kdyby ji nezačal se spolkem Kašpar v Celetné zkoušet ještě v době klidu, souvislost by se přímo nabízela. Ostatně minulé vedení Divadla Na zábradlí zavíralo taky právě tímhle titulem. Tentokrát to ale byla jen bizarní shoda náhod. „Tím, co se děje v Ústí nad Labem s Činoherním studiem, jsou najednou ty konotace naprosto jasné, takže mi z toho vyšlo něco trošku smutnějšího, než jsem na začátku zamýšlel,“ říká Nuckolls.

Jeho Višňový sad ovšem rozhodně není plačtivá tragédie. Naopak se rozhodl, že ji pojme s vtipem a bude tak ctít autorskou intenci, s níž Čechov svoji hru psal. Zřejmě i pro tuhle úctu k autorovi se Nuckolls tentokrát nepustil do žádných výrazných experimentů. Vtipně a čistě zrežírovaná inscenace je spíš hereckou přehlídkou než režisérskou exhibicí. Herci ovšem bohužel nijak zásadně nepřekvapili a předvedli šedý průměr. A tak jsou paradoxně silnějšími chvilkami situační gagy, kterými Nuckolls Čechovův text vyšperkoval. Většinu času ale sledujeme poměrně konzervativní zpracování, které ničím zásadně nepřekvapí.

03079390.jpeg

A to měl přitom režisér přece jenom pár nápadů, které by nahrávaly jakési aktualizaci textu. Jedním z inspiračních zdrojů mu byl třeba krušnohorský zámek Jezeří: „Je pozoruhodný tím, že stojí na hraně hnědouhelného revíru, je tam jeden z největších dolů, dřív se myslím jmenoval Důl československé lidové armády. Zajímavé na tom zámku je, že pokud se prolomí limity, stačí jednou hrábnout a on letí.“ Paralela krásné stavby s dlouholetou tradicí, která může ze dne na den zmizet, s Višňovým sadem je nabíledni. Nuckolls ji ale bohužel nechal dost v pozadí. Tak moc, že je téměř nečitelná. Kromě pár velmi vágních zmínek v replikách a projekce těžební věže na zadní plátno není po Jezeří ani stopa. A vzhledem k tomu, že ani v programu se tahle režisérova inspirace vůbec nezmiňuje, je vcelku nepředstavitelné, že by ji divák jakkoli rozklíčoval.

A to je trochu škoda, Nuckolls totiž našel poměrně zajímavý způsob, jak Čechovovu hru převést do současnosti. Záhy jako by na něj ale rezignoval a rozhodl se vydat cestou nejmenšího odporu. Vytvořil tak kvalitní a zábavnou inscenaci, která ovšem nemá nic moc navíc.