Film Na krátko podle povídky Petry Soukupové je úmorná telenovela pro intelektuály

7. červen 2018
Z filmu Na krátko

Desetiletý Jakub žije s pubertální sestrou a upracovanou matkou v šedi maloměstského sídliště. Jen těžko se smiřuje s tím, že táta se plaví po moři kdesi ve Švédsku, natož s představou, že by žil třeba ve vedlejším paneláku a nejevil o něj zájem. Rodinnou idylu navíc utužuje babička, která ví všechno nejlíp. Obsese realismem, banalita všednodennosti a pitvání rodinných traumat jsou trademarky Petry Soukupové, autorky předlohy i scénáře filmu Na krátko.

Režisér Jakub Šmíd natočil v podstatě dokonalou adaptaci její stejnojmenné povídky ze souboru Zmizet. Sledování filmu vzbuzuje téměř totožné pocity jako její četba. Neznamená to ale, že se do něj promítly i všechny problémy předlohy. Soukupové druhotina, která se před osmi lety stala v soutěži Magnesia Litera knihou roku, byla paradoxně milníkem, jímž se ve srovnání s poměrně přesvědčivým debutem K moři začala její metoda realistické pozorovatelky mezilidských vztahů vyčerpávat. Marta v roce Vetřelce už v lecčems připomínala dívčí románky Stanislava Rudolfa a ani příběh trojice sester z Pod sněhem nenaplnil ambice seriózní literatury. Nejnovějším románem Nejlepší pro všechny se na české poměry nadprůměrně komerčně úspěšná spisovatelka definitivně uzavřela v rutině čtivých vztahových román(k)ů.

Vztahovka pro intoše

Pozice Marie Poledňákové nihilistických intelektuálů jí ale k uspokojení poptávky samozřejmě bohatě stačí. Intimní perspektivou a podrobným zkoumáním rodinných vztahů se zabývá mnoho tvůrců, ale málokdo je předvídatelný jako Soukupová. Ve svých prózách a teď i filmovém scénáři se opevnila v ověřených postupech, z nichž nechce nebo nemůže vystoupit mimo autorsky komfortní zónu. Je jistě legitimní mít svá témata a psát takzvaně „o tom samém“. Je ovšem těžké si s tím dlouhodobě vystačit, aniž by byl talent autorů rozvíjen nebo editorsky usměrňován. A to se bohužel v podmínkách našeho literárního provozu standardně neděje.

Z filmu Na krátko

Na krátko je depresivní průzkum mikrosvěta jedné neúplné rodiny z nižší střední třídy. Soukupovou nezajímá kontext, například sociální, a její realismus spočívá ve věčném přehrávání rodinných konstelací, výčtech každodenních aktivit a popisech bezútěšné šedi lidského průměru. Postavy neřeší zásadní existenciální dramata, zato ale „řeší“ pořád a neustále: vztahové krize, rozvody, sourozenecké neshody, kázeňské prohřešky, školní šikanu a další běžnosti. Toto opakování se ale nápadně podobá nekonečným seriálům plným typizovaných postav: děti jsou zásadně nevycválaní spratci, dospělí psychicky labilní jedinci zastydlí ve vlastní pubertě. Soukupová navíc moc dobře nepracuje s mužskými charaktery a muži svým patologickým chováním buď a priori selhávají, nebo se jen mihnou v jízlivých poznámkách žen.

Ve filmu se vše ještě násobí a přes urputnou snahu o realismus dochází k těžko uvěřitelným zvratům. Když například Jakub aka satan Damien rozstříhá sestře milované triko, následuje několikaminutová scéna všeobecné hysterie a domácího násilí. Poté co jí ve spánku ostříhá vlasy, nekoná se pokus o vraždu, ale incident je „vyřešen“ tím, že děvčeti druhý den ve škole spolužák oznámí, jak jí to sluší. V tomhle světě zkrátka není nic, co by nespravil mužský kompliment.

Nejbizarnější z možných světů

I časoprostor je nesourodým mixem minulého a současného, do nějž se skoro jako v Počátku od Nolana promítly hned tři časové vrstvy. Jejich průniky tvoří realitu zcela novou – a vskutku alternativní: osmdesátá léta jsou jakousi vzpomínkovou základnou, do níž se Soukupová stále nostalgicky vrací, a třeba školní výuka se tak nápadně blíží teroru normalizační základky. Zároveň tentýž svět připomíná i cosi z upachtěných raných devadesátek, kdy všichni nosili igelitky a podivné hadry z vietnamské tržnice. A konečně titíž lidé používají mobily a děcka mají v pokojíčcích vylepené plakáty Rihanny, z čehož je zase evidentní, že oficiálně jsme v současnosti.

Z filmu Na krátko

Talentovaný Jakub Šmíd nicméně dělá, co může, a jeho netriviální režie vyniká především prací s prostorem. Nápaditě využívá plochu stísněného panelákového bytu, kde se v jednu chvíli potýkají hned tři generace, a aranžuje herce do promyšlených kompozic, které zdůrazňují jejich vzájemný emoční distanc. Osvěžujícím únikem z ortodoxní realističnosti scénáře je jeho ztvárnění fascinace dětského hrdiny vodním živlem, plavbou a loděmi – veškerý volný čas věnuje pečlivému vystřihování a lepení křehkých modelů. Ve zvolna plynoucích rozpohybovaných obrazech na pomezí reality a bdělého snění, v nichž se Jakub opájí konstruktem otce námořníka, připomíná jeho pokoj rozhoupanou lodní kajutu kdesi na širém oceánu. Šmídovy nápady ale nejsou samospásné, podobně jako působivý soundtrack kapely Květy, který zní prakticky v každé scéně.

Na krátko je ve výsledku úmorný, svou téměř dvouhodinovou stopáží obtížně usledovatelný film, během něhož si spolehlivě začnete dělat čárky, kolikrát kdo třísknul dveřma, poslal své příbuzné někam nebo je naopak vyzval, aby se šli už konečně najíst. Přehlídka osobnostně nevyzrálých a intrikujících jedinců zacyklených v mizérii svých zpackaných životů z něj dělá další příspěvek do bohatého fondu českého chcípáckého filmu. Realisticky přesvědčivý je nanejvýš v tom, že je díky němu jasné, kdo by byla ideální scenáristka seriálu My všichni školou povinní po dvaceti letech: Revenge of Karfík.

V čem se liší povídková předloha Petry Soukupové a film Jakuba Šmída Na krátko? A proč obojí působí jako telenovela pro náročné? Poslechněte si i audioverzi.

Spustit audio
autor:Jarmila Křenková
  • Film
  • Recenze