Film zůstal bez názvu, bez tématu a po smrti režiséra i bez autora. A přesto je skvělý

Rakouská střihačka Monika Willi je blízká spolupracovnice režiséra Michaela Hanekeho a také dokumentaristy Michaela Glawoggera. Právě jeho projekt Bez názvu (Untitled), který měl zachytit bezcílné putování v délce 12 měsíců se nakonec pro Moniku Willi stal velmi důležitým filmem. Michael Glawogger totiž v západní Africe podlehl malárii a na střihačce tak zůstal úkol vytvořit z pořízených fragmentárních záběrů kompletní snímek.

Film Bez názvu má neobvyklou historii. Můžete naším posluchačům popsat, jak to s ním bylo?

Režisér filmu Michael Glawogger byl skvělý filmař, který se ve světě proslavil zejména svou dokumentární trilogií Megacities, Dělníkova smrt a Sladký život kurev, ale natočil také mnoho hraných filmů. Plánoval udělat film bez tématu, bez cíle, bez toho, že by ho, jak říkal, zatěžovala snaha natočit něco konkrétního. Film zcela otevřený světu a lidským bytostem založený na myšlence přirozeného štěstí a náhody. To znamená, že se vydáte do světa s otevřenou myslí a nehledáte nic konkrétního, jen čekáte, co vás potká. Byl dobře známý a úspěšný, takže se mu podařilo získat na natáčení finance. Nasedl do auta a vyrazil s cílem natáčet minimálně rok. Jel s ním kameraman Attila Boa a zvukař Manuel Siebert a ještě k sobě vždy měli nějakého místního průvodce. Začali na Balkáně v prosinci 2013, potom jeli krátce do Itálie, pak do severozápadní Afriky. Bohužel ale 22. dubna 2014, když byli v Libérii, zemřel Michael na malárii. Proběhlo to velmi rychle, protože pokud se malárie do 48 hodin nezačne léčit, tak je smrtelná. A tak tomu bylo v jeho případě.

A co tedy po smrti režiséra následovalo?

Několik měsíců po jeho smrti jsme začali řešit, co uděláme s filmovým materiálem. Já už jsem s ním a se štábem spolupracovala během natáčení. Posílali mi materiál, který získávali pro ně úplně novým způsobem, a já jsem se snažila z něj něco vytvořit, ale nebylo toho mnoho. Kdykoli to šlo, tak jsme si volali, ale Michael se neustále pohyboval z místa na místo. Může to znít skvěle, říct si, vyrazím do světa a uvidím, co mě zaujme a kam mě zavede zvědavost, ale na druhou stranu ty zajímavé věci nenajdete ležet hned vedle silnice. Ten materiál jsem tedy měla ve střižně a lidé se mě začali ptát, co s ním uděláme. A já jsem si moc přála ten film dokončit… Dokončit vlastně není to správné slovo, protože film nebyl založen na žádném konceptu nebo logice. Zeptala jsem se tedy, zda smím film dokončit, a nakonec mám to štěstí, že jsme u filmu jako autoři uvedeni oba. I když Michael je hlavní autor, protože vše natočil. Ale jeho nejbližší rodina i spolupracovníci byli přesvědčeni, že bychom jako autoři měli být uvedeni oba.

Je pořád cítit, že ve vás film vyvolává emoce, i když už jsou to více jak dva roky.

Ano, pořád se mi občas stane, že se rozpláču. Michael byl skvělý kamarád a režisér. Bavilo mě s ním spolupracovat a být v jeho společnosti. A to platí i pro mnoho dalších lidí. Máme to štěstí, že film byl pozván na mnoho festivalů, takže s ním teď jezdím po světě. Psala jsem nedávno Michaelově ženě, že bychom o tom, jak Michael na lidi působil, měli natočit audio pořad. Protože člověk ani nestihne vystoupit z letadla a už o něm slyší naprosto úžasné historky. To je jedna věc a druhá věc je to, že čas sám o sobě rány nezahojí, jak se říká. Čas to neutiší. Navíc o tom hovořím často a jsem v tom neustále intenzivně ponořená.

Monika Willi: Střihač se musí do filmu hluboko ponořit, ale pořád na něj koukat jako poprvé

• Upravit
• Smazat

Přinášíme rozhovor s filmovou střihačkou, spolupracovnicí např. Michaela Hanekeho nebo Michaela Glawoggera. Jak se ve střižně dává dohromady film? Jak se spolupracuje se slavnými režiséry?

Rozplývám se nad vaším filmem už od jeho premiéry na Berlinale, ale stále váhám, jak ho popsat například svým přátelům. Říkám jim, ať se na něj jdou podívat, ale upozorňuji, že jde o film bez tématu, který nebyl dokončen a není v něm lineární příběh. Jak bych jim ho měl podle vás popsat? Přesouvá se z Afriky na Balkán, pak zpět do Afriky a do Itálie. Jak funguje jeho struktura? Na čem je založena?

Strukturu tohoto filmu občas popisuji tak, že jde o cestu samotným materiálem, který na základě své radikální subjektivní volby natočili Michaela a Attila. Můj přístup byl více méně stejný jako jejich. Pracovala jsem také s konceptem šťastné náhody, ale na druhou stranu při stříhání musíte být přesní, nemá to nic společného s tím, co se vám jen tak namane do cesty.
Nejtěžší bylo najít začátek a vyřešit celou otázku textu. Tři měsíce po začátku natáčení jsme se rozhodli, že uděláme film bez titulků. To znamená, že lidé nemluví do kamery, a proto není nutné je titulkovat. Vidíme tam mnoho lidí při jejich každodenních aktivitách, ale není to přeloženo. Já vím, co říkají, protože jsem nechtěla, aby říkali něco zlého nebo hloupé vtipy o štábu a tak podobně. Ale je to tam přesně tak, jak se to odehrálo. Je to stejné, jako když cestujete, také se někam vydáte a nerozumíte místnímu jazyku.
Michael psal pro dva cestovatelské blogy. Jsou to krátké příběhy a eseje z různých míst na světě. Nejdříve jsem to nechtěla použít, protože jsem si myslela, že nemůžu použít něco, co nenapsal přímo pro film. Ale pak mi najednou došlo, že to přeci jen je ono, protože to psal během natáčení. Takže jsem použila věty z těchto textů.

Bez názvu, 2017|foto: en.lotus-film.at

A jak jste vybírala hlas, který text čte?

Od začátku jsem měla jasno v tom, že chci, aby to byl ženský hlas, a to ze dvou důvodů. Zaprvé jsem se velmi bála kombinace mužského hlasu a velkých záběrů, které jsou z velké většiny natočeny venku v přírodě nebo na veřejných prostranstvích. Jenom jedna velmi krátká epizoda se odehrává uvnitř, jinak jde o široké záběry krajiny v kombinaci s lidmi a často i se zvířaty. Není to přírodopisný dokument, ale pokud bychom tyto úžasné záběry zkombinovali s mužským hlasem, obávala jsem se, že by to tak lidé vnímali, zejména v Rakousku, kde jsou přírodopisné dokumenty velmi známé.
Rád cestuju a to je možná ten důvod, proč mě film tolik oslovil. Chci vidět svět na vlastní oči, setkávat se s lidmi osobně, jít vstříc nečekanému, protože i když si všechno naplánujete a vyberete si, co chcete vidět, tak ne všechno se vždy odehraje podle plánu.

Stává se vám, že na lidi, kteří rádi cestují, film více zapůsobí, jako je tomu v mém případě? Jakou reakci film u diváků vyvolává?

Reakce na tento film jsou neskutečně rozmanité. A asi to hodně závisí na tom, jaké mají lidé znalosti, co v životě ale i ve filmech viděli a zažili. Jejich reakce se odvíjí od toho, jak záběry ve filmu vnímají. Protože pro mnoho lidí představují tyto záběry ty nejhorší apokalyptické scény, které kdy viděli, a pro jiné je to film plný energie s působivými scénami. Hodně také závisí na tom, jaký je náš osobní pohled na svět. Často třeba automaticky předpokládáme, že chudí lidé mají nešťastný život. Já jsem se ve filmu opravdu snažila zachovat neutrální pohled a nic nesoudit. Jako bohatí lidé ze západu i jako diváci snadno dospějeme k podobným rychlým závěrům, ale Michaelovi a jeho štábu se opravdu podařilo nijak životy lidí nesoudit.
Ale když se vrátím k vaší otázce, ano, na lidi, kteří často cestují, tento film často zapůsobí jinak a mnohem intenzivněji než na jiné diváky. Říkají: Já hodně cestuji, ale něco takového jsem nikdy nezažil. Je samozřejmě otázka, kam až se vám v dané zemi podaří dostat. Michael měl to štěstí, že s sebou měl vždy nějakého průvodce, který mu tlumočil a pomáhal mu. Jsme zvědaví, chceme objevovat svět, ale zároveň si myslíme, že svět je malý a už jsme ho celý poznali, ale pak opravdu vyrazíte na cesty a zjistíte, že svět většinou není takový, jaký jsme si ho představovali. Pořád je toho hodně co objevovat.

Bez názvu, 2017|foto: en.lotus-film.at

Ovlivnil vás tento volný přístup ke stavbě filmu jako střihačku? Poté jste se vrátila ke spolupráci s Michaelem Hanekem a stříhala film Happy End. To je hraný film úplně jiného druhu. Změnil film Bez názvu nějakým způsobem váš přístup?

Změnil mě nesmírně v tom, že chápu, co to znamená režírovat film. Teď už vím, jaké to je, protože s tím mám osobní zkušenost. Je samozřejmě jednoduché mít na věci vlastní názor, ale když k tomu ještě musíte o něčem rozhodovat, tak je to něco úplně jiného. A v takové pozici se nachází režiséři. Takže to změnilo můj způsob práce s režiséry, protože teď jim rozumím ještě o něco více. Myslím, že nikdy nebylo těžké se mnou spolupracovat, protože se ráda pohybuji mezi různými žánry a režiséry. Jako střihači se nacházíme v luxusní pozici, kdy můžeme prozkoumávat mnoho různých oblastí, ale nemusíme o ničem rozhodovat. Když si představím, že bych byla režisérka a neuměla bych stříhat a musela bych veškerý materiál někomu odnést a vysvětlit mu, co chci, tak je mi jasné, že musím být trpělivější. Ještě trpělivější než předtím. To je jedna věc a druhá změna je to, že se ještě vice zajímám o to, jaký dojem filmy vyvolávají. Zdá se, že s tímto filmem jsme byli úspěšní, protože lidé jsou schopni tu neobvyklou strukturu pochopit. Neodchází z kina a sledují celý film až do konce. Pro mě to byl obrovský experiment a dlouho jsem si nebyla jistá, jestli to bude fungovat, protože u některých verzí se mě lidé ptali, co to sakra mělo být? Na začátku jsme byli o něco radikálnější, zejména co se týče hudby. Byla to taková experimentální filmová opera s libretem. Pak jsem se ale pokusila to předělat tak, aby to opravdu byla taková filmová cesta, kterou si lidé projdou až do konce.