FLASHBACK: Hysterické syntezátory Klaxons zrodily před deseti lety new rave
Neonové barvy, vesmírná tematika i znásilňování syntezátorů. To všechno byl new rave. Jepičí život tohoto hybridního žánru nastartovala přesně před deseti lety britská kapela Klaxons. 29. ledna 2007 jí vyšla debutová deska Myths of the Near Future, která na ostrovní nezávislé scéně spustila malou revoluci. Klaxons za prvotinu získali prestižní Mercury Prize nebo NME Award a stali se vlajkonoši nejžhavějšího hudebního směru v Británii. Potopil jejích debut přehnaný hype, nebo s odstupem času skutečně zní jako předzvěst nové dimenze ostrovní nezávislé hudby?
Když Klaxons vydali na jaře 2006 první singl Gravity’s Rainbow, nejspíš ani oni netušili, jaký poprask brzy vyvolají. Londýnským nováčkům, v čele s Jamiem Reynoldsem a Jamesem Rightonem, šlo od začátku hlavně o vybočení ze zajetých kolejí kytarového indie. Koncerty v jejích podání chtěly do klubů znovu vrátit slovo „party“ a dopomoci tomu měla jedna zásadní ingredience – prvky taneční hudby. Důležitou roli proto dostaly neučesané syntezátory, hysterické basy nebo třeba zvuky sirén. V žánrovém přesahu byly slyšet prvky vášnivého popu, stejně jako neřízeného discopunku. „Do háje se žánry, trendy i historií, téhle skupině jde hlavně o přetvoření kytarové muziky,“ tvrdil tehdy za magazín NME publicista Alex Miller. Pro směsku kytar a synťáků se vžilo ironické označení new rave.
Flashback je nepravidelná hudební rubrika Radia Wave, ve které si připomínáme důležité desky uplynulých let a ptáme se, jestli má smysl poslouchat je i dnes.
Frontman Jamie Reynolds přiznal, že termín new rave vznikl jen jako interní vtípek během rozhovoru, ale nakonec se z něj zrodila nová subkultura vyznávající barevné oblečky, svítící náramky a neúnavnou chuť se bavit. Zásluhu na tom měl zmiňovaný časopis NME, který umístil Klaxons na obálku už v říjnu 2006. Jejích fotky uvnitř čísla doprovázel text „Tahle země potřebuje pařit. Tahle země potřebuje nás!“. Klaxons tak svou první dlouhohrající desku Myths of the Near Future o tři měsíce později vydávali za doprovodu enormního hypu.
Chvílemi se zdálo, že je new rave jen sebenaplňující se proroctví, které existuje primárně na stránkách NME. Debut se zde dočkal přívlastků jako třeba „jedna z nejdynamičtějších, nejintenzivnějších a absolutně nejšílenějších popových nahrávek počátku 21. století“. Jiná hudební média ovšem takové nadšení z Myths of the Near Future nesdílela. „Album je slátanina nemotorných beatů, které se nikdy neustálí do jasné melodie, výkřiků hodících se víc na fotbalové stadiony než na taneční parket a nepříjemně znějících přehnaných basových linek,“ kritizoval tenkrát desku deník The Guardian.
Obě média měla v něčem pravdu. Myths of the Near Future zněly a stále znějí lehce odfláknutě, jako by Klaxons sami nevěděli, co dělají. Bez nálepky pionýrů nového hudebního žánru by se možná nikdy nedočkali takového úspěchu. Ani po dekádě se ale debutu nedá upřít jeho mladistvá nespoutanost, která v sobě nesla magický pocit něčeho svěžího. Basová linka a zvuky sirén v tracku Atlantis to Interzone, chaotická smršť zvuků v Magick i hymnický popěvěk někdejšího megahitu Golden Skans, to vše zvyšuje hladinu dopaminu v mozku i po deseti letech.
Parta excentriků oblékla ostrovní nezávislou scénu do lesklých outfitů a dopomohla vytáhnout mladé lidi zpět do klubů i na taneční parkety. Podobně jako to o dvě dekády před nimi dokázali extází pohánění The Stone Roses nebo Happy Mondays v rámci hudebního hnutí Madchester. Propojení kytar infuzovaných elektronikou s tanečními rytmy mělo v obou případech za cíl rozhýbat publikum. Apatické uctívače The Smiths a o dvacet let později stylové indie kids v úzkých džínách. Není náhodou, že Klaxons v sílící klubové revoluci následovaly další kapely obrandované třpytivou nálepkou new rave. Hadouken!, Late of the Pier, Shitdisco nebo Does It Offend You, Yeah? se nastupujícího žánru zhostili po svém. Ani jedna variace se ale ve výsledku nedokázala vyrovnat vtipnému kosmickému světu Klaxons.
Raketový start nicméně následoval stejně náhlý konec a fenomén jménem new rave na konci minulé dekády nadobro uhasl. Ještě než se vloni rozpadli, stihli Klaxons nahrát další dvě alba, Surfing The Void a Love Frequency, ani s jedním se ale zdaleka nepřiblížili úspěchu svého debutu. Trojice kámošů z Londýna chtěla věci dělat po svém a z jejich nevinného vtipu vzešla chvilková pestrobarevná senzace, která změnila životní styl i vkus tisíců teenagerů. Klaxons před deseti lety s Myths of the Near Future skutečně světu představili drobné fragmenty budoucnosti britské indie scény. Pokud se dá mluvit o odkazu new raveu, tak zní jednoduše – pařit se dá i bez kytar. Současnost nezávislé hudby se ale bohužel, a možná i bohudík, už píše bez něj.
Klaxons – Myths of the Near Future (Polydor, 2007)
