FLASHBACK: Před 20 lety vydali Boards of Canada track Aquarius. A budoucnost přestala existovat

12. leden 2018
Boards of Canada

Skotská dvojice Boards of Canada je jako náboženský kult, jehož vůdce nikdy nikdo neviděl. Rozhovorů dali za poslední dvě dekády málo, koncertů hráli ještě míň, nahrávací studio mají kdesi na skotském venkově, doslova prý na farmě obklopené jeleny a králíky. Jejich hypnotické tracky jsou plné okultní numerologie, satanistické symboliky i odkazů na fanatické americké sekty. Letos v lednu uplynulo přesně dvacet let od chvíle, kdy se tenhle kult zrodil. Vyšla skladba Aquarius.

V roce 1997 si cenu za nejlepší kapelu i nejlepší desku z předávání Brit Awards odnesli Manic Street Preachers. To už si ale málokdo pamatuje. Důležitější, alespoň pro bulvár, byly tehdy šaty Geri Halliwell a outfit Ginger Spice, se Spice Girls odzpívala megahit Wannabe v minišatech s motivem vlajky Spojeného království – a noviny druhý den nepsaly o ničem jiném. Naposledy byla britská vlajka takhle úzce spjatá s popkulturou v roce 1977, kdy ji pro artwork singlu Anarchy in the U.K. zesměšnili Sex Pistols a jejich výtvarník Jamie Reid. Tentokrát ale Union Jack nesl jiný význam. Byl cool. Stejně jako celá Británie.

Země se v druhé půlce devadesátek po téměř dvou dekádách vlády konzervativců začala nadechovat. V roce 1996 měli Britové fenomenální úspěch s pořádáním fotbalového Eura, v té době nejnavštěvovanějšího evropského turnaje v historii. O Oasis se mluvilo jako o nových The Beatles a Blur byli svěží a drzí. A v čele toho všeho stál Tony Blair, nejmladší ministerský předseda od počátku devatenáctého století, jehož politika New Labour v té době ještě vypadala jako skvělý nápad.

Popkulturní optimismus Velké Británie byl napájený nostalgií po šedesátých letech – šaty Geri Halliwell ostatně nejvíc připomínaly legendární sako z britské vlajky, které proslavil kytarista The Who Pete Townshend. Slavná minulost britské hudby byla základním pramenem obnovené slávy ostrovního popu devadesátých let, který měl ambice opět ovládnout obě strany oceánu. Některým se to i povedlo – Spice Girls jako jedna z mála anglických kapel bodovaly i v americkém žebříčku. V elektronickém undergroundu už se ale zároveň klubalo hnutí, které mělo navždy změnit způsob, jakým se přemýšlí o minulosti. A v jeho čele stáli Boards of Canada. Producentská dvojice sice vydala svoje první tracky už v roce 1996, teprve v lednu 1998 ale naplno ukázala, jak působivě je možné na ploše několika minut pracovat s nostalgií, nenaplněnou touhou po budoucnosti, vzpomínkami na dětství a zároveň ryze aktuálním zvukem.

Základní inspirace pro singl Aquarius, který společně s B stranou Chinook vyšel přesně před dvaceti lety, se dá vyčíst už z názvu. Dvojice odkazuje na stejnojmennou skladbu z muzikálu Vlasy, ze které si zároveň vypůjčila rytmickou linku. Původně optimistická skladba euforicky vítající věk Vodnáře, plný změn a duchovního vzestupu lidstva, je ale od samého začátku podepřená duchařským syntezátorem naznačujícím, že budoucnost nebude tak veselá. A možná nebude vůbec.

Boards of Canada útočí na nostalgickou strunu každého člověka, jejich hudba evokuje ty šťastné školní dny, ve kterých se nevyučuje, ale učitel nebo učitelka pouští dokumentární filmy s charakteristickým analogovým soundtrackem. Boards of Canada se ostatně sami pojmenovali podle společnosti, která takové filmy produkovala. I název desky, na které se později v roce 1998 Aquarius objevil, tedy Music Has the Right to Children, tuhle nostalgii po dětství ještě posiluje. Magie Boards of Canada je ale vždy úplná až v okamžiku, kdy se zasněná nevinnost potká s fatalistickou hranou. A v tracku Aquarius je tohle setkání mimořádné působivé.

 

Radostný dětský výkřik „yeah, that’s right!“ a charakteristicky protáhlé slovo „orange“, které narušuje zasmyčkované psychedelické beaty, pochází z legendárního dětského seriálu Sesame Street. Číselná řada, kterou začne zhruba v polovině tracku předčítat robotický ženský hlas, už je ale o něco děsivější – od jedničky do šestatřicítky jde všechno tak, jak má, potom ale jako by se stroj porouchal a začal vyplivovat náhodná čísla. Narušení posloupné číselné řady navíc přichází v okamžiku, kdy je součet čísel víc než výmluvný – 666.

Ve skladbě Aquarius poprvé v historii projektu slyšíme odkaz na sektu davidiánů, jejíž členové v čele s vůdcem Davidem Koreshem uhořeli na farmě po zásahu Národní gardy a FBI. Letopočet 1993, tedy rok, kdy ke tragédii došlo, je ale v tracku hodně dobře skrytý. V okamžiku, kdy robotický hlas přestane s vypočítáváním náhodné sekvence čísel, přichází jeden zásadní sampl, opět ze seriálu Sesame Street. Pobídka „We'll sail to the stars“, kterou pronáší posádka hvězdné ponorky, otáčí náladu skladby směrem k šedesátkovému optimismu z dobývání vesmíru.

Tentokrát ale zanechává i pachuť – v roce 1998 už je jasné, že budoucnosti, jakou si lidé představovali v době vesmírných závodů, už se nedočkáme. Na koncept nenaplněné budoucnosti, který teoretik Mark Fisher definoval v pojmu hauntologie, později navazovali jiní – nejvýrazněji třeba skladatel The Caretaker a hlavně producent Burial. Způsob, jakým přesně před dvaceti lety Boards of Canada smíchali nostalgii s touhou po budoucnosti a uvědoměním si, že taková budoucnost v zastaveném čase neoliberalismu vůbec nemusí přijít, je ale dodnes nepřekonaný.

Flashback je nepravidelná hudební rubrika Radia Wave, ve které si připomínáme důležité desky uplynulých let a ptáme se, jestli má smysl poslouchat je i dnes.