The Florida Project. Film z pastelové ubytovny vzdoruje každodennímu psychu dětskou vitalitou

„Tady dostáváme zrmzku zadax.“
„Tady bydlí paní, co si myslí, že je vdaná za Ježíše.“
„Odsud je pán, co ho hrozně často seberou policajti.“
„Výtahem nikdo nejezdí, protože smrdí čuránkama.“
„A sem nesmíme chodit, ale pudem tam stejně.“

Sledovat The Florida Project znamená desítky minut pozorovat, jak si hrají děti. Hry leaderky Moonee a jejího gangu asi šestiletých obyvatel chudinské ubytovny Magic Castle jsou ale slušná jízda, kterou příhodně zahajuje úvodní kultovní song od Kool & the Gang: Celebrate Good Times, Come on! „Takhle se to nedá dělat, řekněte jim něco, moc se u toho baví (They‘re havin‘ too much fun),“ stěžuje si mámě Moonee sousedka, jejíž auto malá crew zbombardovala plivanci a pak dostala za trest ho umýt. „Vždyť jsou úplně v klidu, co se vám nezdá?“ odpovídá vedle vozu, kterému uklízeči lozí po kapotě, mladá Halley, která se na svou dceru nikdy nezlobí.

Vztah Halley a Moonee je základem filmu, který nemá klasický příběh. Pseudodokumentárním stylem ukazuje zářivými barvami vymalované prostředí ubytovny Magic Castle, nedalekých supermarketů, drive-inů a benzinek a závěrem získává jedinou možnou pointu. Halley nikdy nevidíme zoufalou, pro svoji dceru vymýšlí hry při nakupování v obchodě, mytí vlasů i bloumání po parkovišti, kde se pokouší prodávat kradené parfémy. Když se chce pomstít kamarádce, která s ní přestala mluvit, vezme Moonee do místního dineru, kde jejich oběť obsluhuje, poručí si deset chodů a zahájí soutěž v krkání.

Měkkost cukrové vaty

Sean Baker a kameraman Alexis Zabe dali obrazům z místa, ze kterého lidé často pokračují už jen do vězení, na sociálku nebo do nemocnice, měkce barevný vzhled evokující cukrovou vatu, zmrzlinu a zábavní parky. Připomínat může americkou dětinskost, lásku k excesům a extravaganci nebo jen to, že hlavní hrdinkou je malá holka, která je díky klidu a vtípkům své mámy zvyklá se nepřetržitě bavit. Absolutní neochota Halley svoji dceru plísnit a zvyk vyplňovat každou její chvíli hrou ji chrání před realitou ubytovny jako deštník z duhy, která se na obloze v jednom momentu objeví. Myslet můžeme třeba na to, že i sama Halley je ještě dítě, které klidné dětství nezažilo, a tak se snaží udržovat v neustálé pohodě alespoň Moonee.

Z filmu The Florida Project|foto: Cre Film / June Pictures / Freestyle Picture Company

Florida Project je natočený na 35milimetrový film, Alexis Zabe drží ve scénách s dětmi kameru nízko u země, jako by se pohybovala mezi nimi. Jakmile se na scéně objeví dospělí herci, instagramová hvězda Bria Vinaite (Halley) nebo hollywoodská star Willem Dafoe (správce ubytovny), uklidí se kamera vždy do větší vzdálenosti a objektivnějšího úhlu. Společná přítomnost dětských herců, původem litevské neherečky Vinaite a zkušeného Dafoea funguje výborně – děcka si hrají, Vinaite je drzá a Defoe jediný, kdo se na místě snaží udržovat pořádek. Pro vytržení z kolotočářsky barevné pohádky o bezstarostném dětství v pavlačovém pokoji vyměnil Zabe kameru za iPhone 6S. S jeho pomocí se realita v závěru připomene surověji.

Chudoba jako styl

Snímky, které pseudodokumentárním stylem pozorují postavy definované primárně chudobou, vznikají podstatnou část celé historie kinematografie. V recenzích The Florida Project se nejčastěji vzpomíná na italský neorealismus (Zloději kol), francouzskou novou vlnu (Nikdo mne nemá rád) nebo filmy Kena Loache (Cathy Come Home). Není překvapením, že se v posledních letech sociálně realistické filmy objevují čím dál častěji. V Americe podobným způsobem tu a tam natáčí například Kelly Reichard (Wendy a Lucy), nejvíc však Bakerův snímek připomíná Benha Zeitlina (Divoká stvoření jižních krajin) a britskou režisérku Andreu Arnold (kromě American Honey třeba Fish Tank). Filmy těchto dvou spojuje podobný druh charismatu hlavních hrdinů – jejich základním naladěním je vztek a vzdor projevovaný neustálou aktivitou.

Chudí, hloupí a líní? Historie „white trash“ ukazuje, že představy o chudobě se nemění

• Upravit
• Smazat

Označení white trash se poprvé v tisku objevilo už téměř před dvěma stoletími, v roce 1821. Pomluvy a hanlivá označení pro třídu na společenském dně přežívají v těch stejných obrazech a lidových historkách nejspíš mnohem déle.

Zábavní průmysl reflektuje v poslední době stále výrazněji i zájem o kulturu chudých z vyloučených oblastí, konkrétně o americké hillbillies. Reality shows a další televizní pořady jsou s americkým venkovem a kamioňáckým stylem spojené tradičně, teprve po zvolení Donalda Trumpa prezidentem se však ve velkém začaly objevovat publicistické texty o tom, „jak žijí a co vlastně chtějí chudí venkovští Američané“, a prodávat knihy jako Buranův žalozpěv: vzpomínky na rodinu a kulturu v krizi (Hillbilly Elegy: A Memoir of A Family and Culture in Crisis), natáčet dokumenty a videa pro analytické i zábavné pořady. (Najít společnou řeč s rodinou Trumpových voličů z Louisiany si zajela třeba komička Sarah Silverman.) Steven Soderbergh loni natočil buranskou verzi svých slavných Dannyho parťáků, hrdé burany ze Západní Virginie hrají v Loganových parťácích Daniel Craig, Chaning Tatum a Adam Driver, nechybí tu závody NASCAR nebo volení malé královny krásy.

Z filmu The Florida Project|foto: Cre Film / June Pictures / Freestyle Picture Company

„Stalo se už trendem nechávat politický obsah věci vyprchat, až se promění v pouhou zábavu. Někteří tomu říkají chudinské porno,“ dočtete se na webu Dazed Digital. „Místo sociálního realismu dnes často sledujeme cukrátkově barevné kulisy, hubaté postavy a ignorantsky bezstarostné zápletky. Existuje ale film, který kombinuje obojí,“ naráží text na Florida Project, který se „rochní“ v estetice chudinského porna a zároveň se mu daří o svých postavách, jejich minulosti a budoucnosti i nastavení, ve kterém žijí, leccos naznačovat. Jeho animákově barevné ladění slouží k tomu, abychom se společně s Moonee dívali jiným směrem než všichni ti na antidepresivech a alkoholu.

Před apokalypsou

Někteří diváci mohou vnímat spíše bezvýchodnost situace všech postav a film Seana Bakera pro ně bude především depresivní. Jiným se humanismus filmu může zdát kýčovitý a vykalkulovaný. Podle ohlasů se nicméně zdá, že velká část publika reaguje na zobrazenou – podle Truffauta – „neuvěřitelnou dětskou schopnost čelit životu a přežívat“ silně.

Souviset to může s dnešním společenským naladěním připomínajícím očekávání apokalypsy. Energie vzdoru a chuti se bavit je v převládající depresi, cynismu a nihilismu osvěžující. Na rozdíl od satiry analyzování příčin materiální myšlenkové krize a čistě depresivních observací dává odpověď – žít se musí. A navzdory všemu to může být, než přijde na nejhorší, docela zábava. „Bože, jsem hrozná. Jako matka jsem naprosto selhala!“ dělá si Halley před dětmi legraci v jednom z momentů, kdy si správce budovy přichází stěžovat na další dětský průšvih. V bezvýchodné atmosféře světa, kde žádné dobré zprávy neexistují, vychovává dceru s naprostou samozřejmostí bez řevu, výčitek a trestů – na ty je přece zvyklá od všech ostatních.

Jako diváci jsme na rozdíl od Moonee a její mámy v bezpečí, pocit světa před apokalypsou, kde neexistují dobré zprávy, s nimi však sdílíme. Jeden ze starších filmů, na které se v posledních několika letech vzpomínalo nejčastěji, byli Cuarónovi Potomci lidí – sci-fi z blízké budoucnosti světa v jeho posledním období, kdy se už nerodí děti a obří plochy zbývajících států zabírají uprchlické tábory. Dalším filmem, který bývá zpětně vnímaný jako vizionářský, je noirový Blade Runner, kterému na podzim přibyla druhá část, anebo méně známý Michael Clayton. „Chcete vidět Trumpland roku 2017, šklebící se Babylon ovládaný podvody, mamonem a korupcí, kde je každý upsaný každému? Kde všechno ostatní – manželství, bankovní účty, nervové systémy, důvody žít – vyhořelo?“ popisuje film text v magazínu The Atlantic. „Tady ho máte.“

Florida Project se odehrává ve stejné atmosféře. Volbou nechat nás ji vnímat očima Moonee nám však částečně dává možnost připadat si třeba jako Michael Caine v roli hipíka z Potomků lidí, který s katastrofou dávno počítá, je na ni připravený a s klidem si v ústraní krátí čas mírným hédonismem. Zároveň Bakerův film nedovoluje bezmyšlenkovitou spokojenost.