Flower Power Unsound rozkvetl v Krakově do snové, hlukové i taneční krásy

Shrnout tu spoustu (nejen hudebních) zážitků a zmínit všechno zmínění hodné je však logicky podobně nemožné jako stihnout kompletní program celého festivalu. Zahraniční hudební server Resident Advisor v posledních měsících svá festivalová ohlédnutí redukuje na „pět klíčových vystoupení“. S těžkým srdcem vybírám desítku a obratem dodávám, že i ta je samozřejmě zcela nedostačující a že stejně tak dobře by šel vybrat i stejný počet těch nepovedených.

Pro představu o žánrové šíři a výjimečnosti patnáctého ročníku krakovského Unsoundu snad ale následující řádky poslouží více než dobře.

Vrcholy hotelu Forum

Terre Thaemlitz aka DJ Sprinkles byl/a jedním z jasných „must see“ jmen sobotního programu v hotelu Forum. Osobitější pojetí deep houseu poslední dekády byste hledali jen stěží a v kombinaci s faktem, že DJ Sprinkles žije posledních pár let v Japonsku a zachytit ji v Evropě není lehké, nebylo po půl čtvrté nad ránem co řešit. Téměř výhradně autorský DJský set působil po předchozím vystoupení Jlin jako balzám na uši. Klavírní jazzové melancholično, nezaměnitelné vokální samply a často jen tušený deephouseový beat, místo kterého udávaly pomalý rytmus sametově nabasované houpavé linky, proměnily hlavní sál v sonické jezero plné endorfinů, ze kterého nebylo kam s konstantním úsměvem na tváři uniknout. A nebyl ani důvod, proč to čiré deephouseové blaho opouštět. Zhudebněná radost měla tu noc rychlost 120 BPM.

O den dříve se na stejném pódiu ve světové premiéře představil Dominick Fernow (Prurient) se svým projektem Rainforest Spiritual Enslavement. Společně se Silent Servantem odehráli především první dvě skladby z letošní říjnové desky Ambient Black Magic a dokázali, že hlavní sál hotelu Forum snese i podstatně organičtější a méně hlukovou produkci, než tu noc předváděla většina ostatních vystupujících. Konstantní zvuk deště s dub techno rytmikou, repetitivními syntezátorovými linkami a tribálním feelingem se měnil jen velmi pozvolna a v nejsilnějších momentech neměl daleko k meditačním parametrům jogínských seancí kdesi v mlžných lesích exotických dálav. Kdo se dokázal naladit na nezvykle zpomalený tok času, pro toho mohla mít tahle pro hlavní stage hudebně hodně netradiční produkce až očišťující účinky.

Největším tahákem první noci v hotelu Forum byla pro mnohé tancechtivé Nina Kraviz. Šéfka labelu трип a především DJka, která v posledních měsících neskutečně vylétla nahoru, ustála svou pozici s bravurou a odehrála vynikající set, kterému nechybělo vůbec nic: halové bangery, experimentálnější tracky v duchu releasů jejího labelu, acidové vylomeniny ani temnější technáže. Bezchybně vystavěná dvouhodinovka s klidnějšími pasážemi, namotávacími gradacemi i euforickými „ruky hore“ momenty nenechala na nikom v hlavním sále triko suché. Klobouček.

Z té samé noci si zaslouží být zmíněna ještě polská kyselinotvorka Ewa Justka, která na samotný úvod odehrála nekompromisní, krystalicky čistý acid vlastní produkce. Syrový, chytlavý, barevný a nápaditý. Mít v programu lepší čas, byla by Nině Kraviz hodně silnou soupeřkou.

Osobní objevy

Jedním ze dvou největších osobních objevů letošního ročníku byl pro mě ukrajinský producent Konakov, který se představil hned na nedělní opening party v už tradičním prostoru Kamienna. Žánrově těžko zařaditelné vystoupení, u kterého jste si nemohli být jistí, jak bude znít o deset minut později, působilo i přesto až zázračně koherentně a i díky vlastním vokálům a přiměřené míře agresivity neznělo jako nic, co byste slyšeli kdykoliv předtím. Kombinace breaků s noisem, technem i líbivějšími synth plochami byla podobně vykloubená a neuchopitelná jako celá současná ukrajinská/postsovětská undergroundová elektronická DIY scéna.

To bristolští Giant Swan, dvojice, kterou byste si od pohledu z rozmístění na pódiu mohli splést s Fuck Buttons (dva stoly hardwaru proti sobě a za nimi dva šílení mladíci), jsou žánrově zařaditelní daleko snadněji. Živě hraný syrový technoise s nekompromisními skřeky prohnanými skrz hlukové distorze, který nemá pevnou strukturu ani setlist a volně se přelévá z bangerové estetiky do noiseových pasáží. Žádný oficiální release ještě venku nemají, ale jestli tímhle stylem živelných koncertů budou pokračovat, bude se o nich hodně brzo mluvit v superlativech i bez něj. Co do míry nadšení publika a množství potu ve vzduchu se letos v prostoru Mangghy k téhle dvojici nikdo ani nepřiblížil.

Na rozdíl od předešlých dvou projektů jsem tvorbu britského IDM producenta Lanark Artefax znal především díky letošnímu EPčku vydanému u labelu Whities ještě před odjezdem do Krakova. Jeho živá AV show vypadala jako vesmírná brána do nové dimenze z nějakého futuristického sci-fi, při které chaotické změti sonických laserových erupcí ve stylu legendárního Rubber Johnnyho od Aphexe Twina postupně nabíraly na konkrétnějších rytmických texturách a stroboskopické blesky epilepticky olizovaly rudý světelný panel umístěný uprostřed pódia. Výsledek daleko předčil veškerá očekávání od živé podoby zatím skromné diskografie Lanark Artefax, která čítá teprve tři EPčka.

Ambientní lázně

Jedno z nejsilnějších audiovizuálních spojení letošního Unsoundu měli na svědomí MFO a Liz Harris (Grouper) aka Nivhek. Oproti většině ostatních ale v tomhle případě byla vizuální stránka snad ještě minimalističtější než hudba samotná. Statické, dlouhé záběry života v Murmansku zapadaném sněhem – od portrétů lidí přes noční i denní pohledy na město až po konkrétní scény z každodenního života (kluziště, ulice, prostranství před domy či parkoviště s auty obtěžkanými tlustými vrstvami sněhu) – promítané na obrovské plátno v kinosále Kijów Centrum působily v kombinaci s intimní hudbou Liz Harris až snovým dojmem a člověk se nedokázal ubránit pocitu, že se zastavil čas, protože zkrátka také neustál sílu mrazu a té naprosté izolace od okolního světa.

Některá jména jsou s Unsoundem už několik let pevně spjatá (Kevin Martin, Rabih Beaini, Kode9), jiná musíte šest edic přemlouvat, aby vám po sedmé na nabídku hraní v Krakově kývnula. Tím druhým případem je anonymní producent Eleh, který je od začátku své zhruba desetileté hudební kariéry spjatý s labelem Important Records, živě prakticky nehraje a je o něm známo jen minimum informací. Podobně minimalistické bylo i jeho modulárové vystoupení inspirované zvukovými sochami Harryho Bertoii. Čistota tónů v sonickém vzduchoprázdnu byla dost možná nejúspornějším vystoupením celého patnáctého Unsoundu, a přesto se v ní člověk mohl neustále ztrácet a znovunalézat.

Podobně jako v lese Wolfganga Voigta a jeho ambient techno projektu GAS, se kterým letos po dlouhých sedmnácti letech znovuoživil svůj nejslavnější pseudonym deskou Narkopop. Ta byla logicky také hlavním materiálem hudebního doprovodu k úžasné projekci, ve které se les proměňoval v noční oblohu, v pohledy jako vystřižené z krasohledu, fotografického negativu nebo tekuté modernity. Pomalé, skoro až pohádkové, záběry na skupiny stromů i detaily větví či keřů nebyly nikdy tak plastické, vtahující a magické jako v závěrečný den letošního Unsoundu v divadle Juliusza Słowackiego.

Být na Unsoundu v Krakově celý týden je nejlepší možnost, jak prožít celý festival co nejkomplexněji. Odpolední bloky přednášek a diskuzí s vystupujícími umělci jsou často úzce spojené s následným (nejen) hudebním programem, stejně jako celofestivalové téma, které se promítá i do instalací, filmových projekcí a dalších doprovodných akcí. Podobně jako během jakékoliv jiné pouti je samozřejmě i na téhle festivalové důležité rozložení sil. Ne náhodou o následných „postfestivalových“ stavech vtipkují v posledních letech čím dál častěji i sami organizátoři. S hláškou z jedné z letošních oficiálních samolepek by se nejspíš ztotožnil každý, kdo alespoň jednou prožil krakovský Unsound v celé jeho šíři: „Jsem unavený, jsem vyčerpaný, mohl bych spát tisíc let.“