Fotožurnalista narušuje nejintimnější chvíle jako smrt, obraz zůstane v mysli, říká João Silva

18. říjen 2018
Válečný fotograf João Silva fotil řadu konfliktů: JAR

Válečný fotograf  João Silva začínal fotit v 90. letech v JAR. Zemi tenkrát v době končícího apartheidu zachvátilo násilí. Fotograf deníku The New York Times prošel válečné fronty v Iráku nebo na Balkáně. V Afghánistánu stoupl před osmi lety na minu a přišel o obě nohy. „Pokud jste fotožurnalista, tak narušujete ty nejintimnější chvíle lidí. Co je dobrý den pro mě – myslím fotograficky –, je jeden z nejhorších pro ně. Fotografie ale zajistí, že to nebude zapomenuto,“ říká.

Co chcete svými fotografiemi říct?

Moje práce byla vždy o zachycení reality. Chtěl jsem být hlasem těch, kteří žádný nemají, přinášet realitu války lidem, kteří mají to štěstí, že ve válečné zóně nežijí. Mojí misí bylo vyprávět příběhy lidí, jejichž životy byly zničeny nebo obráceny vzhůru nohama kvůli rozhodnutí politiků a šílenců.

Jsou vaše snímky politické?

To je dobrá otázka. Na začátku mé kariéry, kdy jsem fotil v Jihoafrické republice, politické byly. Svými snímky jsem ukazoval realitu apartheidu a politické násilí, které provázelo cestu k demokracii. Určitě tam byla politická motivace, byl jsem proti systému apartheidu. Ve většině dalších případů jsou ale mé fotografie jednoduše o realitě, o podmínkách, v nichž musí lidé žít, o situacích, které jsou mimo jejich kontrolu. To jsem se snažil dokumentovat, předat jejich zprávu dál.

Válečný fotograf João Silva

O vašem životním příběhu a osudu dalších tří válečných fotografů v JAR byl natočen film Bang Bang Club. Po jeho zhlédnutí se musím zeptat: hnal vás na začátku kariéry adrenalin?

Ne, adrenalin s tím nemá nic společného. A Bang Bang Club je velmi špatný film. Z knihy, kterou jsem napsal se svým kolegou, příliš nevychází. Je to zjednodušená, hollywoodská verze toho, co se doopravdy dělo během tohoto období. Historické momenty, násilí, klíčové momenty jako smrt Kena Oosterbroeka a sebevražda Kevina Cartera… Tyto momenty jsou samozřejmě podle reality. Ale to, že ty čtyři postavy neustále jezdí spolu jedním autem a fotografují stejné věci, to není pravdivé. Tak to nebylo. Když nad tím přemýšlíte, tak vám dojde, že to tak ani nemohlo být. Které noviny pošlou čtyři fotografy, aby vyfotili jednoho mrtvého člověka? Režisér ten příběh až příliš zjednodušil.

Nic jako Bang Bang Club navíc vůbec neexistovalo. Byl to název, který dali skupině přátel a chytnul se. V knize to jasně vysvětlujeme, ale film tento mýtus jen dál živí. My jsme nebyli mýtus, naše práce nebyla mýtus, ale Bang Bang Club ano.

Jak tedy ve skutečnosti vypadala vaše práce?

Byli jsme všichni čtyři mladí Jihoafričané, kteří fandili demokracii. Chtěli jsme, aby apartheid skončil. Uvědomili jsme si, že si to vybere svou cenu. V JAR se odehrávala zástupná válka, která měla za cíl destabilizovat politický demokratický proces. Byli jsme velmi mladí, velmi oddaní své práci, možná i trochu naivní.

Válečný fotograf João Silva fotil řadu konfliktů: Írák

V jednom rozhovoru jste řekl, že válečný fotograf si musí uvědomovat riziko, které podstupuje. Uvědomoval jste si ho opravdu i před rokem 2010, kdy jste šlápl na minu a přišel o obě nohy?

Ano, velmi jsem si ho uvědomoval. Už předtím jsem byl dvakrát zraněn. Několik mých kamarádů zemřelo už na začátku mé práce. V roce 1994 jsem ztratil dva kamarády. Další dva spáchali sebevraždu. To sice není přímo spojené s válečným nebezpečím, ale mohlo za to trauma, které prožili. Vždycky jsem si jasně uvědomoval, že nejde o žádnou hru. Viděl jsem, jak přede mnou umírají lidé, jak jsou popravováni, zmasakrováni… Nikdy jsem si nedělal iluze, že mě fotoaparát ochrání. Není to štít. A není to ani filtr. Vše, co projde čočkou, zůstane ve vaší mysli navěky.

Byly momenty, kdy jste chtěl tuhle práci opustit?

Moje práce se po mém zranění samozřejmě změnila. Nemohu běhat, takže ani nemůžu pokrývat bitvy. Já jsem ale nebyl připravený skončit s touhle prací. Ano, měl jsem možnost ji dělat dlouho, více než dvacet let. Je to v pořádku, smířil jsem se s tím. Ale nikdy jsem nepřemýšlel, že budu dělat něco jiného.

Možná jeden moment tu byl. To, když byl Ken zabit v roce 1994. Ale nebylo to ani tolik kvůli tomu, že zemřel. Poslední věc, kterou jsem pro něj udělal, byla ta, že jsem ho vyfotil, jak leží mrtvý u mých nohou. Myslím, že jsem potom byl traumatizovaný. Cítil jsem se, jako bych zradil naše přátelství, jako bych překročil nějakou hranici. Takže jsem pak nějaký čas musel toto trauma zpracovávat. Říkal jsem si, že to za to možná nestojí. Ale pak jsem si uvědomil, že pokud dokážu fotografovat umírající lidi, které neznám, tak to jako profesionál musím zvládnout, i když jde o mé přátele. Když jsem si to sám v sobě vyřešil, tak jsem mohl pokračovat ve své práci.

Narušuje fotograf nejintimnější lidské chvíle? A jak se změnila Jihoafrická republika od devadesátých let? Poslechněte si celý rozhovor.

Spustit audio
autor: Markéta Žižková

Související