Genderová vyváženost v medicíně. Kolik síly potřebuje chirurg?
Jana (změnili jsme jí jméno i hlas) chtěla zůstat v anonymitě, protože má strach z toho, že by ji mohl poznat někdo z práce. Měla by v ní kvůli tomu komplikace. Ale proč? Protože pracuje v převážně mužském oboru, kde se nenosí být ženou. Jinými slovy: Jana tvrdí, že je ve své práci diskriminována jen proto, že je žena.
Pracuje jako chirurgyně v jedné z českých nemocnic. Na oddělení jsou jen dvě ženy a pár desítek mužů. „Muži mají většinou vyšší osobní příplatky, i když jsou tam ženy delší dobu, nehledě na jejich zkušenosti… Je to tak dáno. Mužů si prostě víc váží, jsou bráni jako vzácnější pracovníci. Nejvíc mě štve, že mě to zpomaluje v kariérním růstu. Nejsem vypisována na sály tolik jako kolega stejného věku atp. V tom je tam diametrální rozdíl,“ říká Jana.
A s jakým argumentem se nejčastěji setkává? Prý je na tu práci fyzicky slabá a taky je drobného vzrůstu. Zajímalo by mě, zda všichni její kolegové chodí často do fitness centra, pravidelně plavou nebo hrají tenis a mají dva metry. S Janou jsem se nemohla dlouho sejít právě proto, že pořád chodí někam cvičit – to už ale v práci nikoho nezajímá. Stejně jako fakt, že na většinu operací není velká fyzická síla potřeba, snad jen s pár výjimkami. A taky, že by si kolegové mohli při fyzicky složitější operaci pomoci, a tak by ji zvládla i Jana: „Ta síla je argument při přijímání, že se ta práce pro ženy prostě nehodí. Ale myslím, že sestřičky takový problém nemají, že jim nikdo neříká, že jsou moc slabý na to, aby tahaly stokilový pacienty. Jim už to nikdo nevytýká.“
Argument fyzické síly je dnes snad až příliš primitivní. Ale jaká jiná kritéria by měla chirurgyně splňovat, aby ji mužští kolegové přijali mezi sebe a brali ji jako sobě rovnou? Shodneme se na tom, že by se jí neměly klepat ruce. Jana ještě dodává, že by měla být vzdělaná, reagovat rychle a rozhodně, být zručná. „Všechny tyhle vlastnosti málokdo má. A každej rozumí něčemu. Takže málokdo z těch, co si myslí, že jsou guru v chirurgii, umí úplně všechno. A většinou ti, co jsou ve vedení a mají image, že všemu rozumí, tak to je herectví. Od žen se čeká, že budou splňovat všechny podmínky, a aby měly nakonec stejnou pozici jako ti muži, tak by potřebovaly být ještě lepší, aby byly uznány,“ přemýšlí.
Řešení by mohlo být pouštět Janu k drobnějším operacím, aby v nich začala vynikat, a tak by se stala specializovanou na určitý typ výkonu; aby ho úspěšně opakovala a vzdělávala se v jeho problematice. Protože každý specialista je pro své oddělení nepostradatelný. Jenže Jana je vypisována na operace méně než její mužští kolegové. Na operace jsou chirurgové vypisováni primářem nebo jeho zástupcem, takže není pravidlem, že pacienty, které Jana přijme, pak taky operuje. A někteří operují víc než jiní. A co kdyby si o nějaké operace chtěla požádat? „Asi by to šlo… Ale záleželo by na náladě. Je to tak, že u nás hodně závisí na náladě vedoucího. Musela bych hodně tlačit, což mi nejde – a stejně by pak záviselo na jeho náladě.“
A co ale jiné obory, kde je situace, co se týče genderu, opačná? „Není to problém jenom chirurgických oborů, kde je převážná většina mužů, ale obecně si lékaři myslí, že chirurgie či ortopedie nejsou obory pro ženy. Ale myslím si, že to je taky problém oborů, kde je většina žen, jako je třeba interna, pediatrie… Protože když v těchto oborech začne pracovat muž, má mnohem víc výhod a rychlejší kariérní růst. A taky častěji vedoucí pozici.“
Přemýšlím, kdy začíná vznikat názor, že by chirurg měl být muž. Už jen přijít na správnou ženskou variantu tohoto podstatného jména mi dalo práci. Je to chirurgyně, nebo spíš chiruržka? A kdy jste se s tímto výrazem setkali? Přitom na lékařských fakultách studuje většina dívek, ale zejména v chirurgické praxi je potom mnohem víc mužů. Kam se tedy ty vystudované ženy ztrácí? Samozřejmě že některé jsou na pár let z pracovního procesu vyřazené kvůli mateřské. Ale vrací se pak do něj? „Tuhle zkušenost zatím nemám, ale co jsem slyšela, kolegyně, které byly na mateřské, se vrátily snad po půl roce nebo už po šesti týdnech se tam začaly chodit ukazovat. Když žena cítí diskriminaci, většinou chce dát najevo, že to zvládne. A možná se o to místo bojí, tak se vrací hrozně brzy. Kdyby se vrátila po třech letech, byl by to problém. A určitě by ji mezi sebe nebrali s nadšením. Měla by to zase strašně těžké,“ vysvětluje Jana.
Tento problém s jakýmsi statusovým přijetím se ale neomezuje jen na Janiny kolegy chirurgy. I zdravotní sestry si na oddělení víc váží „pánů doktorů“ než doktorek, neberou je zkrátka tolik vážně. Ano, být chirurgem má totiž opravdu váhu. Ale když to otočím a zeptám se Jany, jakých kolegů si váží ona, odpoví mi: „Já si nemůžu vážit těch kolegů, kteří mají zapotřebí mi připomínat, že jsem slabší či menší než oni. K chlapovi by si to prostě nedovolili.“
Jana prý dostává dokonce menší osobní příplatky než muži, kteří na oddělení pracují kratší dobu než ona. Víc peněz dostávají i kolegové, kteří nepublikují odborné články nebo nepřednáší na kongresech. Když se to všechno sečte dohromady, o mateřskou zkrácený pracovní život a dlouhodobě menší platové ohodnocení přímo souvisí s tolik diskutovanou chudobou starších žen a důchodkyň. Ale jak z této pasti gender gapu ven, když Jana nechce cestovat po republice ani do zahraničí a zdlouhavě hledat zařízení, kde by bylo „lépe a rovnoprávněji“? „Já si myslím, že nemá vůbec smysl to řešit. Že je to tak hluboce zakořeněnej problém, že se změny můžeme dočkat až s výměnou generace. Jsem teď spíš už taková splachovací a snažím se zobat z toho to, co je pro mě dobré, a už jsem obrněná, beru to tak, jak to je. A myslím, že je zbytečné se tím stresovat; v té práci je spousta dalších stresů. Nechci tohle řešit, když mám pocit, že je to neřešitelná věc.“
„V kontextu České republiky je to velmi časté. Ženy mají těžší pozici, nedostávají se do rozhodovacích funkcí. Naopak muži se do těch pozic dostávají snadněji, přitom tomu nemusí odpovídat jejich kompetence. Vlastně u nás existují neformální kvóty pro muže,“ řekl v rozhovoru Tomáš Pavlas z Otevřené společnosti a Genderové expertní komory. V rozhovoru zazněly taky příklady, jak se v jiných zemí vypořádávají s genderovými nerovnostmi. Třeba tím, že uchazeči a uchazečky o místo v orchestru hrají za plentou, aby byla posuzována jejich hudba, a ne jejich pohlaví.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
