Generace na rozcestí: Pořád bydlím s matkou – příběhy z Itálie a z Česka

Lucie Chvojková: U rodičů v Itálii
Mladí Italové zůstávají zavěšení mezi studiem a prací v jakémsi vzduchoprázdnu. Pouze „příležitostné práce“ má v Itálii celých 30 % mladých lidí. I to je důvodem, proč řada z nich pořád bydlí s rodiči a získávají nepříliš lichotivou nálepku „mamánků“. Italští bamboccioni ale často nemají moc na výběr, práci objektivně sehnat nemohou.

„Já jsem vyrostl jako spousta mých přátel v přesvědčení, že vystuduju vysokou školu – obor, který mě zajímá, a pak si – možná s počátečními obtížemi – najdu práci. A tahle iluze se zhroutila jako domeček z karet. Stále jsem bez práce,“ říká historik umění Simone, který ukončil studium vysoké školy už před několika lety. Je ztělesněním zklamání, které se nese celou Itálií. Mnoho mladých lidí má pocit, že se s nimi nepočítá. Jako by pro společnost nepředstavovali žádnou budoucnost. A na hledání práce po několika letech často zcela rezignují. „Je to depresivní… Bydlím v Římě, který je Mekkou historie a památek. V životě by mě nenapadlo, že právě tady nenajdu jako historik umění uplatnění. U všech veřejných konkurzů je předem známý vítěz. Účastním se jich už jen ze sportu.“

Italský pracovní trh na mladé téměř nemyslí. Zdejší pracovní právo obsahuje magický článek 18. Lidem ve firmách nad 15 zaměstnanců zajišťuje prakticky doživotní jistotu práce. V praxi se toto privilegium týká hlavně střední generace. Pro mladé článek 18 znamená, že se pro ně pracovní trh prakticky nehýbe. O kompromisech, na které jsou mladí Italové ochotní přistoupit, aby do životopisu získali alespoň nějaký záznam o absolvované praxi, i o problémech trhu s nájemním bydlením uslyšíte v reportáži spolupracovnice Českého rozhlasu v Itálii Lucie Chvojkové.

Zuzka Rejchová: „Mamánkové“ v Čechách?
Osamostatňování dětí, tedy přechod do dospělosti, utváří v Evropě dva odlišné trendy. Zatímco ve Skandinávii děti odcházejí z domova i za podpory rodičů prakticky hned po dosažení dospělosti, na jihu Evropy je běžné, aby mladí lidé žili s rodiči, dokud nezaloží svou vlastní rodinu. „Není tady ani ta silná norma autonomie, že by děti měly v 18 letech odejít od rodičů. A je tu celkem sociálně přijatelné i to, že děti třeba v 25 letech žijí u rodičů,“ dodává Jana Chaloupková ze Sociologického ústavu Akademie věd.

Podle posledního výzkumu Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí žije v České republice u rodičů přes 30 % mužů ve věku 25 a 29 let a přes 20 % žen. Psychologové hovoří o nedostatečné separaci, tedy přijetí vlastní dospělosti, jejíž příčiny mohou být podle psycholožky Aleny Večeřové Procházkové různé.
„Může jít o rodinu, kde to dítě je v pozici závislého „baby“, kterému se velmi vyplácí být doma, být pohodlný, a jeho rodičům to zase umožňuje mít jako program rozpory s tím mladým člověkem, nemožnost ho odstěhovat...“

Nezaměstnanost (ilustr. obr.)|foto:Fotobanka stock.xchng

Láďovi je 26 let, rodiče se rozvedli, když mu byly dva roky. Je vyučený prodavač, dnes pracuje jako novinář. A jaké důvody ho vedly k tomu, že se v 26 neosamostatnil?
„Jeden je zdravotní stav mojí mámy, protože je vážně nemocná, a druhý je ten hospodářský, aspoň vyšetřím peníze a tak.“

V případě čtyřicetiletého obchodníka Filipa nehrály ekonomické důvody žádnou roli. Po rozvodu rodičů prostě musel v 18 letech převzít roli správce na 150 let starém rodinném gruntu. „Naopak jsem musel v 18 letech přijmout roli jedinýho chlapa a starat se tam o několik domů. Můj důvod je spíš spojenej s tím místem.“

Získat pro byť anonymní rozhovor mladé muže žijící u rodičů bylo velmi náročné, díky oběma zúčastněným za jejich otevřenost a ochotu. Poslechněte si celou reportáž od redaktorky Radia Wave Zuzky Rejchové.