Ghostpoet: Tak trochu je to všechno vlastně poezie

25. srpen 2011

Londýnský zpěvák, rapper a elektronický producent Obaro Ejimiwe alias Ghostpoet patří k vycházejícím hvězdám nezávislé ostrovní scény. Jeho debutovou desku Peanut Butter Blues And Melancholy Jam dokonce na svém labelu vydal známý DJ a hudební eklektik Gilles Petterson.

Jeho teskné ranní příběhy a kocovinové elegie se zabydlely natrvalo i v našem playlistu a Ghostpoet si právem vysloužil post Deska týdne. Grimeový básník, který o sobě říká, že je „jen šišlající kluk, co chce říct pár příběhů“, je právě na turné a nám se ho podařilo 20. srpna zastihnout v Kodani na festivalu Strøm, kde vystoupil s živou kapelou (kytara, bicí). Po skvělém koncertě si uvolněný a vstřícný muzikant našel čas na krátký rozhovor pro Radio Wave.
(PS: 5. listopadu by měl Ghostpoet vystoupit v pražském klubu Roxy).

Tvoje živé vystoupení mě docela překvapilo – čekal jsem, že budeš sám s laptopem, a ne s živou kapelou v zádech.
S kapelou vlastně hraju už od chvíle, co jsem začal poprvé vystupovat. Vždycky jsem si to tak představoval – když chci hrát naživo, budu hrát s kapelou, aby to za něco stálo. Líbí se mi zapojení živých nástrojů do elektroniky.

Trochu mi to připomíná Gonjasufiho, který začínal s elektronickými podklady od Gaslamp Killera a Flying Lotuse, ale teď hraje s kapelou.
Ještě jsem ho naživo s kapelou neviděl, ale slyšel jsem, že je to hodně strhující show. Ale vím, co máš asi na mysli.

Přijde mi, že se pak trochu mění styl hudby, kterou děláš. Například když jsi teď hrál skladbu Cash And Carry Me Home, která má v originále blízko ke grimeu, zní to v živém provedení s kapelou jako punk-rock.
Snažím se propojovat různé věci, které mám sám rád, a pravdou je, že mám hodně rád indie-rock a punk, kapely jako Sex Pistols, Clash nebo Ramones. Především se mi ale líbí ten vykřičený názor a síla, kterou tahle hudba má naživo.

02419141.jpeg

Kdy jsi vlastně začal sám dělat muziku?
Hudbu jsem miloval odjakživa, už od mala jsem poslouchal kvanta různé muziky, byla to trochu taková moje obsese. Ale touhu a nápad vytvářet něco sám jsem dostal až asi v osmnácti nebo devatenácti, když jsem byl na univerzitě. Tam jsem začal poznávat spoustu lidí, kteří už nějakou hudbu vytvářeli a děsně je to bavilo. V té době byl hodně populární grime, který se mně osobně líbil, a tak první věci, takové malé hudební experimenty, které jsem začal sám vytvářet, byly grimem hodně ovlivněné.

Začínal jsi tedy s grimem?
Víceméně. Řekl bych, že první pořádná hudba, kterou jsem dělal, byl grime. Předtím jsem ještě zkoušel dělat hip hop, ale postupem času se do mé tvorby dostávalo stále více experimentálních prvků z hudby, kterou jsem poslouchal, a snažil jsem se tak zachytit to, čím jsem procházel a co jsem v té době cítil.

Zmínil jsi Sex Pistols , Clash a styl grime. Jakou další hudbu jsi ještě poslouchal? Co nějakou elektroniku?
Grime byl vlastně první elektronická hudba, se kterou jsem se setkal. Potom jsem si hodně oblíbil hudbu, kterou dělal Squarepusher, Aphex Twin… Mám moc rád hudbu z labelu Warp jako Boards of Canada, tu experimentálnější elektroniku, jakou dělá třeba Bibio. Zajímají mě interpreti, kteří dělají elektronickou hudbu, ale snaží se ji propojovat i s dalšími prvky.

02419140.jpeg

Trochu jako když Animal Collective říkají, že mají v úmyslu hrát elektronickou hudbu, aniž by jako elektronická zněla, a naopak.
Přesně, oni a ještě skupiny jako Battles, které tě přivedou k zájmu o elektronickou hudbu, ale i další věci. Mám rád hudbu, která nespadá přesně do nějaké žánrové škatulky, to je pro mě hodně důležité.

Máš nějaké hudební vzdělání, nebo ses vše naučil za chodu?
Ne, fakt jsem všechno pochytil při poslouchání a experimentování s hudbou. Umím zahrát pár not na piano, ale to je tak všechno, žádnou technickou průpravu nemám.

Jak jsi vlastně přišel na jméno „Ghostpoet“?
To jméno se skládá ze dvou částí. A ta „duchařská“ část pochází z mé dětské fascinace duchy a paranormálními jevy. Nevím, jestli to není nějaký komplex, ale prostě se mi odjakživa zamlouvá všechno, co je nějak spojené s duchy. A druhá část jména, „básník“, má původ v mém přání, aby – když celé jméno vidíš napsané na kusu papíru nebo třeba na desce – nebylo hned na první pohled jasné, o jakou muziku půjde. Nechtěl jsem být hned automaticky považován za rappera, myslím, že je toho v mé hudbě více – no a tak jsem si tam prostě dal „poet“.

02419145.jpeg

Když jsem viděl tvé jméno na albu Peanut Butter Blues and Melancholy Jam, slovo „ghost“ mi spolu s tmavým obalem desky asociovalo takovou trochu burialovskou atmosféru, noční Londýn před svítáním. Nad tím „poetem“ jsem se ale trochu zastavil. Máš nějakou básnickou minulost, nedělal jsi třeba slam poetry?
Ne, to ne, ono to vlastně až tak smysl nedává, sice jsem se pojmenoval Ghostpoet, ale doopravdy se o poezii až tak nezajímám. Tedy samozřejmě ji respektuju, je to skvělá umělecká forma, ale…

Takže mám asi přeskočit všechny svoje otázky na tvé oblíbené básníky?
Určitě, nevěděl bych, co odpovídat!

Ale hip hop má k poezii jako takové hodně blízko. A ty jsi s hip hopem a grimem začínal, takže nejsi až tak úplně mimo mísu, ne?
Jo, tak trochu je to všechno vlastně poezie. Teď jsem viděl v televizi, jak někdo říká, že rap je přirozená forma poezie, vlastně taková poezie s melodií a rytmem. Neřekl bych sice, že je to tradiční poezie, jak ji známe, ale něco z toho tam určitě je.

Když se bavíme o tradicích, kde jsou vlastně tvé kořeny – žil jsi v Coventry, v Londýně…
V Londýně jsem vyrostl a pak jsem odešel do Coventry na univerzitu a nakonec jsem tam zůstal skoro deset let. Do Londýna jsem se vrátil asi před rokem a půl. Jinak moje kořeny jsou trochu nigerijské a trochu dominikánské. Každopádně Londýn a Coventry, možná spíš Coventry, protože tam jsem začal dělat hudbu doopravdy. Ale v Londýně jsem zase strávil dětství a to město mě pořád inspiruje. Londýn je Londýn.

Co si jako rodilý Londýňan myslíš o tamních nedávných událostech, o pouličních výtržnostech, rabování a hořících domech?
Je to strašný. To, co se stalo, zapalování aut a domů, rabování obchodů, je hrozný a nikdo to nečekal. Na druhou stranu, v Londýně jsou problémy už delší dobu, i když tak nějak pod povrchem, není to tak, že by lidi ráno vstali a začali zničehonic dělat nepokoje. Faktem ale zůstává, že věci, které se staly, se ospravedlnit nedají. Je to ostuda.

02419137.jpeg

Vzpomněl jsem si právě na text Cash And Carry Me Home, kde zpíváš, že „reading books and taking tests won’t take away the pain in chest.“ Co vlastně ty lidi tak píchá u srdce?
Je tu spousta společenských problémů, spousta lidí by chtěla práci, kterou ale nedostanou, protože prostě není, to je třeba v Londýně problém už delší dobu. A je hodně složité, zejména pro mladé lidi, se v životě nějak prosadit. Hodně lidí má hodně trápení. Já jen doufám, že se věci v budoucnu zlepší. Myslím, že určitě ano. Chce to jen čas.

Na tvé stránce na Facebooku jsem v seznamu věcí, které tě inspirují, našel vedle Jacquese Derridy, absinthu a dámských bot také Prahu. Jaký máš k „matičce měst“ vztah?
V Praze jsem byl už několikrát, poprvé jsem tam ještě na univerzitě natáčel krátký studentský film. Strávil jsem tam tehdy několik dní a to město si zamiloval – architekturu, Karlův most a Staré Město, všechno je to tak krásné. Pak jsem se tam párkrát vrátil s pár kamarády, prolezli jsme tamní kluby a vypili hodně absinthu – celé je to tak nějak propojené. Prahu prostě miluju.

autor: Jan Bárta
Spustit audio