Girls: Svatá rocková prostota
Retrománie hýbe světem – a i v tom hudebním se valná většina současné produkce nese ve znamení recyklace starých stylů a postupů. Rock stále žije především z klasických riffů a songwriterských postupů z let 60. až 80. – a mladé indie skupiny se pro zdání novosti často snaží vykrádání hudebních katakomb halit do aktuálního trendy zvukového hávu.
Říkejte mu třeba chillwave, dreampop či dancepunk, ale v drtivé většině případů jde jen o nepřiznaný revival. Je proto nesmírně zajímavé potkat na vrcholu zájmu názorotvorné blogosféry kapelu, která ke svému zvuku jak z rockových čítanek už nic okatě nepřidává – a při prvním poslechu byste ji s klidem zařadili o pár dekád zpět. Řeč je o sanfranciské skupině Girls, která působí tak trochu jako zjevení z let dávno minulých – a možná i proto, že poměrně netypicky pro dnešní hudební generaci mladých kapel postrádá onu potřebu se vůči přebírané minulosti vymezovat, si svůj hype do jisté míry zaslouží.
Podstatnou část povyku kolem Girls tvoří životní příběh frontmana, zpěváka a výhradního autora skladeb Christophera Owense. Ten vyrostl v prostředí náboženské sekty Children of God a od nejútlejšího dětství dle vlastních slov čelil zneužívání, absenci vzdělání a vůbec celému pokřivenému světonázoru kultu, který jej prý připravil o sourozence a jeho matku nutil k prostituci. Owens se v rozhovorech o svém původu vyjadřuje mlhavě a evidentně spoustu raných událostí ze svého života vytěsnil – někdy v pubertě pak prostředí sekty opustil a začal se toulat světem. Na svých poutích prý zavítal i do Evropy, a když se vrátil do Ameriky, usídlil se v San Francisku, kde se zabydlel mezi místními pankáči. Zde pak potkal Cheta Whitea, se kterým začal tvořit a nahrávat hudbu v garáži Whiteových rodičů – což byl vlastně počátek Girls.
V září 2009 vydali první album nazvané Album. Šlo v podstatě o směs velmi chytlavých, leč amatérsky produkovaných skladeb, které v hudební erudici nešly dále než za čtyři akordy a v naivních textech se vršilo klišé na klišé. Při jeho posuzování je však důležité si uvědomit, že Owens přišel do muzikantského světa coby tabula rasa – v sektě, ve které vyrůstal, se nedostal takřka k žádné hudbě a tahle absence rozhledu a vzdělání byla v případě jeho snahy o vyjádření se klíčová. Každá hudba pro něj byla nová – a nemusel řešit, zda podobně jako jeho songy nezní ta která skladba od té které skupiny. Owens je přirozený talent a mimořádně citlivý člověk – v písních ventiluje své zkušenosti a pocity na půdorysu jednoduchých a pro nás možná stokrát ohraných skladeb. Tvorba Girls má tak kromě kapky zdravé a přímočaré punkové energie (jako v singlu Lust for Life – Owens se na Iggyho Popa neohlíží, možná ho ani nezná) jeden zásadní společný jmenovatel – upřímnost, často hraničící s až bezbřehou naivitou. Owens tvoří z bolesti a osobní nutnosti vtělit svůj stesk do písně, nikoliv ze snahy napsat skladbu, která bude znít tak a tak – a vlastně tím převrací na hlavu paradigma většiny současné indie produkce, která staví výsledný hudební tvar nad počátek a proces jeho zrodu.
Nyní po dvou letech vyšlo Girls druhé album Father, Son, Holy Ghost. Jejich terapeutická tvorba se s profesionálními nahrávacími podmínkami nijak zásadně neproměnila – a v případě jejich dnes již nezvykle čistého zvuku a přístupu je to jen dobře. Srdcerváč Owens je stále bolestně upřímný a v rozhovorech se vyznává ze závislosti na opiátech, kterou musí kvůli turné krotit, nebo z touhy přizvat do skupiny Justina Biebera coby zpěváka. Zní to opravdu jako těžký sarkasmus – vlčí dítě Owens je ale čistá duše, dosud skoro neposkvrněná konvencemi, a vše míní zcela seriózně. Aktuální hudba je pro něj Nirvana, Buddy Holly a černošské gospely – a rozchody s dívkami stále hlavním zdrojem inspirace.
Father, Son, Holy Ghost je deska, která opravdu nepůsobí jako z této doby. Připomene vám melodie Beach Boys, poskakování Elvisse Costella, riffy Deep Purple i Led Zeppelin a balady Beatles – a přitom nejde v podání Girls o vykrádání, ale o prosté zužitkování nejpřímější formy klasického rocku a popu, bez jakékoliv ambice znít novátorsky a nad standard, když největší inovací na desce je doprovodná vokalistka v některých skladbách. Neschopnost nadhledu a odstupu při psaní textů i skládání hudby je paradoxně největší devízou Girls. Jejich tvorba je zvláštním příkladem momentu, kdy se hudební klišé s povědomou melodií line z úst člověka, který je myslí absolutně vážně – a tak je také začínáte brát vy, bez úšklebku a se zvláštním pocitem sdílené zkušenosti a melancholie, která není vnucená. Owensův niterný hlas je se všemi svými mezerami hlasem, který opravdu vypovídá, a ne pouze zpívá text.
Balady Girls jsou pro mě důkazem toho, že i dnes to jde jednoduše – a přitom ne bez duše. A za to se jim hluboce klaním.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
