Goat Girl, Gwenno a Frankie Cosmos – tři důkazy aktuální síly ženského indie rocku

Goat Girl
Goat Girl

V současném proudu nezávislé hudební scény suverénně plave čím dál tím více zajímavých zpěvaček a skladatelek. Z prudce tekoucího řečiště si vytahujeme tři čerstvá alba, která jsou toho jasným důkazem. Post-rockový objev z Londýna Goat Girl, submisivní klenot z Walesu Gwenno a na závěr suverénní indie rock Frankie Cosmos z New Yorku.

Londýnské kvarteto Goat Girl se pár let protloukalo undergroundem squatových koncertů, ale i poté, co se jich ujal label Rough Trade, jim na debutové desce čouhají DIY zvyklosti z každé druhé písničky. Neurvalost, ironie, možná až záměrná ležérnost je typickým znakem jejich letošního bezejmenného debutu. Ne nadarmo si čtveřice vetkla do názvu variantu asi nejkontroverznější postavy stvořené americkou stand-up hvězdou Billem Hicksem. Stejně jako on ani Goat Girl nechodí okolo horké kaše. Hudebně, ani názorově. Jejich popis Londýna nemá podobu melancholické oslavy v duchu Damona Albarna, ale ironické obžaloby mladého člověka, který zadlužen, bez vyhlídek ve světlou budoucnost v post-brexitové ostrovní metropoli sleduje znovu se rýsující příkopy mezi třídami, rasami a pohlavími.

Goat Girl jsou mužským odrazem kvinteta Shame, které pochází ze stejné jiholondýnské líhně, z Brixtonu a místního klubu Windmill. Zde se léta vše točilo okolo oprsklých rebelů Fat White Family. Byli to oni, kdo znovu vnesl na britskou scénu nekompromisní názory, míchali popové melodie s tabuizovanými a politickými tématy, které podporovali neméně kontroverzními koncerty. Goat Girl nemají potřebu okolo svého fungování dělat divadýlko a to je dobře. I z toho důvodu je jejich devatenáctiskladbová bezejmenná mozaika úspěšným pokračovatelem Throwing Muses, klidně i rané PJ Harvey. Důkazem, že post-punk má v dnešní době stále svou relevanci. Možná i díky tomu, že se jeho jazykem vyjadřují ženy.

Goat Girl – Goat Girl (Rough Trade, 2018)
Hodnocení: 75 %

Teď se přemístíme z Londýna na západ, do velšského přístavního Cardiffu. Zde už delší dobu funguje na hudební scéně zpěvačka a skladatelka Gwenno Saunders. Celou minulou dekádu nevázaně řádila v indiepopových The Pipettes. Její sólová tvorba, které se věnuje pod svým křestním jménem, je ale o něco důmyslnější. Genům neutečeš a teprve po třicítce se projevuje fakt, že Gwenno je dcerou básníka a lingvisty Tima Saunderse, jednoho z mála literátů, který se vyjadřuje v kornštině. Svou debutovou desku sice natočila před čtyřmi roky ve velštině, ale už poslední track kolekce, Amser, nazpívaný v kornštině, naznačil, s čím mají posluchači počítat do budoucna. Letos vycházející deska Le Kov je totiž nazpívaná pouze tímto keltským britanským jazykem, který vymřel v 18. století, aby byl uměle oživen na začátku 20. století v rámci vlny velšského uvědomění. Dnes mluví tímto starodávným jazykem maximálně dva tisíce obyvatel a Gwenno je jednou z nich.

Letos šestatřicetiletá zpěvačka takto bojuje za svůj kraj, za rozmanitost reprezentovanou v jejím případ kornštinou, kterou se předloni rozhodla britská vláda nadále nepodporovat. Gwenno vykresluje svůj rodný kraj čistě rockovými prostředky, velkou roli hraje souběh psychedelické elektroniky a nenápadných kytarových linek. Obojí ale musí ustoupit Gwenninu zasněnému hlasu. Deska nespadá ani do současné psychedelicko-shoegazeové vlny, ani mezi synthpopové revivalisty, nejvíce se blíží společnému snažení Farise Badwana, zpěváka The Horrors, a zpěvačky Rachel Zeffira, kteří jako Cat’s Eyes nedávno podobně vyskočili z časové osy a stvořili silnou kolekci jednoduše přístupných, netuctových a uhrančivých písniček. Gwenno k tomu ještě přidává originální myšlenkový a lingvistický přívažek.

Gwenno – Le Kov (Heavenly/PIAS, 2018)
Hodnocení: 90 %

Na závěr se přesuneme do New Yorku za Gretou Kline a kapelou Frankie Cosmos. Její předchozí album jsme předloni na Radiu Wave propírali jako Desku týdne, tak není třeba dlouhého představování. Greta skládá písničky jako deníkové záznamy. Krátké, ale trefné. A tak se dozvíme o rozpadu jejího vztahu s Aaronem Mainem z Porches, nekonečném cestování a koncertování, překopání kapely a dalších komplikacích. Není divu, že v jedné z písniček se čtyřiadvacetiletá zpěvačka přiznává, že se „uvařila ve vlastní šťávě“.

K rezignaci má ale Kline proklatě daleko. Je obklopena přáteli a toto požehnání si moc dobře uvědomuje. „My phone will die, and I won’t even cry / ’Cause I know you’re nearby / I know you’re nearby,“ zpívá například v kratičké My Phone a další pozitivní momenty na sebe nedávají dlouho čekat. Nepovedený začátek klavírní miniatury Ur Up rozsekne smíchem, následná frenetická sypačka Being Alive vrací do hry bezstarostnou Gretu, která před lety chrlila na svůj bandcamp profil jednu písničku za druhou. Umění zkratky pojmenovat běžné věci chytlavě a srozumitelně Frankie Cosmos neopustilo („Being alive matters quite a bit / even when you feel like shit“). Přechod čtveřice ke slovutnému vydavatelství Sup Pop se povedl. 

Frankie Cosmos – Vessel (Sub Pop/PIAS, 2018)
Hodnocení: 80 %

Frankie Cosmos