Greta Thunberg vydala Knihu o klimatu. Na nejdůležitějším příběhu naší planety nejspíš nic nezmění
Švédská environmentální aktivistka Greta Thunberg se pro nemalou část světa stala takřka synonymem alarmu upozorňujícího na blížící se klimatickou katastrofu. Na sklonku loňského roku vyšla v češtině a v dalších jazycích její Kniha o klimatu.
Kapitoly se jmenují: Jak funguje klima, Jak se planeta proměňuje, Jak nás to ovlivňuje, Co teď musíme udělat. Je to jasné. Od encyklopedie současného stavu věcí se směřuje k predikci vývoje a aktivizaci čtenáře. Thunberg kapitoly sestavila z textů více než 100 vědců a vědkyň a specializovaných publicistů. Mezi nimi jsou například Beth Shapiro, profesorka ekologie a evoluční biologie, laponská novinářka Elin Anna Labb, Kevin Anderson, profesor energetiky, Saleemul Huq, ředitel Mezinárodního centra pro změnu klimatu v Bangladéši, ale také slavná spisovatelka a autorka Příběhu služebnice Margaret Atwood.
Thunberg sama uvádí každou z podkapitol svým vlastním textem alarmujícího charakteru. Upozorňuje zejména na nečinnost politiků tváří v tvář vědecky podloženým prognózám vývoje. „Buďte na obtíž, buďte otravní,“ radí mimo jiné.
Vědci přispívající do publikace se tím, jak moc zvyšují hlas, různí. Například Peter Brannen píše v kapitole o historii oxidu uhličitého, že tlačíme na nejmocnější páky zemských systémů, ale že jsme ještě daleko od dávných apokalyps, které má Země za sebou. Jiní jsou podstatně vyhraněnější ve formulacích, že včera bylo pozdě. To, že každý z odborníků akcentuje naléhavost i věcnou stránku klimatické změny jinak, Greta Thunberg akceptuje hned v úvodu.
Výběr vědců se vyhýbá popíračům, tedy deniers a delayers, jak jim sama Thunberg říká. Sestava mluvčích je kvalitou i kvantitou silná, připomíná nadoborový „mezivládní panel pro klimatickou změnu“. Nemám v nejmenším kvalifikaci na to, abych hodnotil kvalitu vědeckých dat a relevanci jejich interpretací. Přesto se pro mě nad výsledkem vznášejí některé pochybnosti.
Kniha o klimatu je takovou obří powerpointovou prezentací sumy současného vědění o klimatu. Data, nejúdernější fakta, grafy a tabulky doprovázejí texty o několika málo stranách. Nezabředává se do detailů. Kolik si toho ale budeme schopni zapamatovat aspoň na pár týdnů po přečtení o dopadu potenciálního snižování rychlosti na dálnicích nebo o poměru emisních objemů v jednotlivých oborech? Percentuálním údajům i způsobu, jakým je tváří v tvář klimatickému problému úspěšně už dekády vytěsňujeme, vládne abstrakce.
Možná může Kniha o klimatu fungovat jako encyklopedie, do které si budeme pro potřebné údaje chodit? To by šlo, ale je to publikace extrémně časová. Mapuje stav, který se prudce vyvíjí a dost možná už teď některé z loňských textů a predikcí elitních vědců zastaraly. Proto také encyklopedie ve věku internetu ztratily své postavení. Nehledají v nich často ani ti, kteří je doma mají, protože Google je rychlejší.
Jsou to tedy namísto dat marketingové slogany „Svět, ve kterém žijeme, bezohledně považujeme za samozřejmost“ anebo „Změna je často nejtěžší předtím, než ji provedete“, kvůli kterým bude kniha zásadní? Těžkou bichli, která má 464 stran a stojí 900 korun, si na cestu do vlaku nejspíš nevezmete, abyste byli zásobeni slogany.
Knize o klimatu zoufale chybějí tváře. Například obličeje a příběhy přispívajících vědců, kteří nejsou mezinárodními celebritami, ale zaštiťují fundament knihy. Přinášejí fakta a přemýšlejí o řešeních. Přitom proslavit tváře odborníků, autorit, které bychom pak mohli začít sledovat v jejich další činnosti, by vlastně byly dobrým laickým výstupem publikace.
Chybí i tváře těch, kterým už klimatická změna zásadně zasáhla do života. Nedostatkem vody, ustoupením ledovce, požáry, změnou zemědělství nebo biodiverzity v okolí bydliště. Přitom jim v publikaci patří úplně poslední slova. Fotografický doprovod knihy operuje s velkými krajinnými celky, jejichž spojujícím momentem je rozsah, škála a planetární měřítko. Rozeznatelné lidské tváře se v ní takřka nevyskytují. Přitom žádat rozsáhlá uskromnění v dopravě, stravě, energiích a mnoha dalších elementech života bez ospravedlnění příběhy s lidskou tváří nepůjde.
Čtěte také
Vztah k přírodě sám o sobě stačit nebude, to už lidstvo bohužel ukázalo dost jasně. Vztah mezi každodenní, průmyslově zajišťovanou spotřebou a změnami teplot, hladin nebo i potravin je prostě příliš složitý a vzdálený. Klimatická krize je multidimenzionální, jak píše Atwoodová. Kritické myšlení selhalo a jednota tváří v tvář skutečně globálnímu problému je těžko dosažitelná, jak by patrně dodal filozof Bruno Latour. Každé řešení krize bude nutně politické.
Možná měla Greta Thunberg spíš založit edici, ve které budou vycházet tenčí paperbacky o jednotlivých segmentech klimatické změny, a ne autoritativní encyklopedii? Nebo server? Řešení, zdá se, spočívá jen v tom, že se podaří vyvodit alespoň nějaké důsledky z přijetí faktů o klimatu na osobní úrovni, a o ty se opřít a požadovat důsledky v celospolečenském měřítku. Najít vlastní i cizí tvář krize i naděje, se kterými se půjde identifikovat.
Kniha o klimatu bodem zlomu v uvažování o klimatické změně nebude. Zůstane spíš populárně prezentovanou sumou dostupných dat pro ty, kteří už jsou alarmujícím poznatkům vědy naklonění. Jejich aktivity, výměna generací a paradigmat uvažování by ale break point snad přinést mohly.
Poslechněte si celou recenzi.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
