Half Waif: Přemýšlela jsem, že budu květinářkou

14. září 2018
Half Waif

Skupina Pingrove už si s dvěma alby získala početnou skupinu fanoušků. I když loni vyšel nový singl, třetí deska je v nedohlednu. Zpěvačka Nandi Rose Plunkett se totiž věnuje svému projektu Half Waif. S ním vystoupila poprvé před českým publikem letos na jaře, kdy předskakovala Iron & Wine. Teď ale přijíždí hudebnice na dva samostatné koncerty – 14. září do Brna, o den později do Prahy. Posluchačům představí novinku Lavender.

Jaká je vaše nejoblíbenější květina, je to levandule?

Popravdě jsem se květinami začala zabývat až tohle léto. Dost se změnil můj vztah k přírodě, začala jsem o ní víc přemýšlet. Přečetla jsem si o květinách několik knih, dokonce jsem si během turné pohrávala s myšlenkou, že bych se mohla stát květinářkou – třeba jako druhé povolání… Nejvíc ze všech ale miluju volně rostoucí kvítí. Momentálně bydlím na venkově severně od New Yorku a tady roste tolik různých divokých květin – baví mě sledovat všechny ty proměny během sezón, stačí jen vykouknout před dům. Ale levandule má samozřejmě v mém srdci taky speciální místo. Zatím jsme ji na zahrádce nezasadili, ale moje babička ji měla – navždycky mi bude připomínat její osobu a náš společný vztah.

Takže vy jste se teď přestěhovala na venkov?

Ano, bydlíme teď u Albany ve státě New York, takže do centra New Yorku to nemáme tak daleko. Do té doby jsem žila v Brooklynu, tam vlastně celý tento projekt začal – v ložnici našeho brooklynského bytečku. Po pěti letech ale nastal čas na změnu. Koncertováním jsme strávili tolik času, že odstěhování se z města dávalo smysl – potřebovali jsme najít místo, kde bychom si mohli odpočinout a dobít baterky. Vyrůstala jsem v malém městě kousek odsud, takže obklopení skutečnou přírodou mi vyhovuje.

Znamená to, že využíváte svůj nový domov pro únik od hudby, nebo je to pro vás nový způsob, jak hledat inspiraci pro hudbu – bude to asi něco jiného, než když jste tvořila ve městě a na cestách…

Nejúžasnější na venkově je ten prostor. Jak fyzický, tak i duševní. Není tu tolik rušivých elementů nebo hluku. Myslím, že prostředí, ve kterém žijeme, nás hodně ovlivňuje i vnitřně. Bez pochyby můj život ve městě zasáhl i do podoby hudby. Poslední deska Lavender vznikala na cestách, i to mělo určité směřování. Když ale začnu psát něco tady, krajina mě inspiruje úplně novým způsobem. Není to tak uspěchané. Když jsem psala na turné, hledala jsem si každou volnou minutu. To má ale někdy taky svoje výhody, protože vás to nutí něco dodělat – dokončit myšlenku, jak rychle to jen jde. Na druhou stranu to na vás vyvíjí velký tlak a jste v enormním stresu. To jde zvládat jen do určité míry, raději si užiju dostatek prostoru a času. Jsem zvědavá, jak to ovlivní moje další album, na kterém pracuju.

Jak jste řekla k vaší poslední desce: „Jedinou jistotou v našem životě je náš vlastní domov, který si tvoříme uvnitř sami sebe.“ Mění se pro vás momentálně něco? Když už je album venku, vy jste se posunula a možná jste tím začala novou epizodu svého života…

Domov pro mě vždycky znamenal určité objevování. Ať už se bavíme o mé rodině a matce, která byla uprchlicí, nebo její mamince, která taky utíkala – vždycky jsme si tak předávali příběhy o tom, jak je důležité místo a domov. Nebo o mém kočovném způsobu života jako vystupující hudebnice. Tohle léto jsem si ale záměrně vzala volno, teď už se sice těším zase zpátky na turné po Evropě, potřebovala jsem si ale během volna uvědomit, jak já sama můžu vytvořit domov. Máme teď s partnerem dům, před pár týdny jsme se zasnoubili. V téhle nové etapě už tak není domov jen nějakým nekonkrétním pojmem nebo ideou, ale něčím, co skutečně vědomě tvořím. Tahle jistota bude mít podle mě velký vliv na muziku, kterou teď dělám. Mám za sebou díky domu a vztahu stabilní prostředí. Všechno napovídá, že tohle by mohl být další krok.

Iron & Wine se nachází v období indiefolkových bajek, v Praze hrají za pár dní

Sam Beam z Iron & Wine

Hlavní inspirací nové desky Iron and Wine jsou prý bajky. Sam Beam se kromě toho v rozhovoru pro Radio Wave rozpovídal i o nedávné spolupráci s Jescou Hoop, stěhování do Jižní Karolíny a vydávání archivní muziky.  Ve čtvrtek 8. února hrají Iron and Wine v pražském Divadle Hybernia.

Vy máte kořeny v několika státech – Švýcarsko, Indie nebo Irsko. Využíváte možnosti koncertování různě po světě pro hledání svého původu – odkud pocházejí vaši předci a jak vyrůstali?

Do Indie jsem se nepodívala od své střední, kdy jsme tam navštěvovali naše rodinné známé. Díky hraní jsem se ale několikrát podívala do Evropy. Nějaký čas jsem strávila v Irsku – moje jméno je irské, můj otec s námi hrával často keltskou muziku a vedl nás k společnému zpívání. Propojování pomocí písně je podle mě klasický irský přístup sbližování. A při poslední návštěvě Evropy jsem ve Švýcarsku dokonce potkala své vzdálené bratrance. Nikdy předtím jsme se neviděli, tak jsme spolu strávili volnou chvíli jako rodina. Líbí se mi, že můžu využít podobných příležitostí, abych si připomněla svůj domov, odkud pocházím a kdo jsou mí předci. Uvědomím si vždycky, kam patřím – moje matka je třeba jedinou, kdo skončil v Americe. Zbytek její rodiny se rozprchl různě po světě.

Zmínila jste, že jste poměrně dobře seznámená s irskou hudbou, která je v určitých ohledech podobná české muzice. Sledujete při vystoupeních různorodé styly, které se v zemích objevují? Zajímalo by vás, co se hraje u nás?

Jasně, ráda bych si poslechla českou hudbu. Neměla jsem tu čest se s ní poznat, jestli tedy máte nějaké doporučení, kde začít, sem s ním. Všeobecně ale miluju objevování nové hudby z různých koutů světa. Když jsem žila v Brooklynu, pracovala jsem pro neziskovou organizaci, kdy byl jedním z našich projektů pobyt asi pětadvaceti hudebníků z 16–17 zemí, kteří mohli měsíc společně tvořit a diskutovat o hudbě. Bylo neuvěřitelné pozorovat, kolik různých hudebních jazyků existuje. A i když se někteří kvůli jazykové bariéře nedomluvili, když začali hrát, vždycky našli společnou řeč. Nedávno jsem třeba poslouchala se svým otcem irskou hudbu a slyšela jsem v určitých momentech náznaky indické tvorby, což je vzhledem k mému původu velmi vtipné. I když se na to nezaměřujete, dvě rozdílné tradice toho můžou mít spoustu společného. Je hezké pozorovat, jak odlišné kultury vytvoří novou formu umění.

Když jste byla v Česku na jaře, předskakovala jste skupině Iron & Wine. Dokázala byste říct, co vás spojuje s hudbou Sama Beama?

Moc jsme si to na turné užili, byla to naše první návštěva Česka, už se moc těším, ať se teď vrátíme. Samovu hudbu jsem poslouchala, když jsem chodila na střední, takže otevírat jeho koncert pro mě hodně znamenalo. Očividně používáme odlišné médium a jazyk. My jsme elektroničtí s daleko více synťáky, zatímco jeho hudba je postavená na akustice. Ve svém jádru ale vycházíme z toho samého – jsme songwriteři. A i když je v mé hudbě hodně vrstev, ten základ je velice prostý. Jsou tam sloky a refrény, stejně jako sémantické nápady v textech nebo obrazovost. A tohle podle mě se Samem sdílíme – oba milujeme skládání písní.

Když se zeptám na Pinegrove – kapelu, ve které jste začínala, tak to bude asi podobná odpověď, že? Half Waif jste založila, abyste mohla vyjádřit své vlastní pocity, ale i tak asi existuje něco, co sdílíte s oběma projekty…

Rozhodně. S Evanem (Stephensem Hallem) jsme se potkali na střední škole, kdy jsme se přihlásili na stejný písničkářský workshop. Já hostovala na jeho písničce, on na mojí. Nekonečné hodiny jsme si povídali o tom, jak napsat dobrý song, co ho povýší na emocionální zážitek a co stojí za dobrým příběhem. Myslím, že jsem se v té době naučila psát dobré texty. Tak, aby byly přístupné, ale zároveň neztrácely poetiku. Snažíme se věci říkat jinak. Lidé jim ale musí rozumět, nesmí se v nich ztrácet. To se objevuje v obou projektech, jen přístup a aranže jsou odlišné.

Jak se píše dobrý text? A co má Half Waif společného s Iron & Wine, kterým předskakovala? Poslechněte si celý rozhovor.