Havlovy děti

Ještě nějakou dobu kolem mě a mých vrstevníků ve vzpomínkách projíždějí volhy-taxíky. O něco jasněji si vybavujeme kuponové knížky a aféru, která okolo nich propukla (jak už to přede mnou připomněl host minulé Liberatury Vratislav Maňák). Pak jsme z večerních zpráv, u kterých jsme
netrpělivě čekali na biják od osmi, slýchávali kritiku Havla za jeho amnestie. Pamatujeme si průšvih opoziční smlouvy, jejíž důsledky vyplouvají na povrch dodnes. Stejně jako všechny ostatní nás rozčiluje počet korupčních afér a jsme nuceni vnímat cynismus a deziluzi vzrůstající kvůli současné politické situaci v České republice.

Padl na nás zármutek, když jsme se dozvěděli, že zemřel Václav Havel? A mohli jsme vůbec svého prvního prezidenta respektovat? Na obě otázky odpovídáme: ano. Jak to popsal Martin M. Šimečka na svém blogu v Respektu, cítíme se jako pozůstalí. I když jsme totiž mnoho věcí nezažili, stále si uvědomujeme neskutečný, i když ne absolutní komfort současného života v České republice. Asi nemá cenu vyjmenovávat, co všechno pro tenhle komfort Václav Havel udělal. To už erudovaněji řekli jiní a vzhledem k předešlému odstavci by to mohlo působit jako opakování naučených faktů.

U sochy svatého Václava na Václavském náměstí v Praze se 18. prosince večer konalo pietní shromáždění k uctění památky bývalého prezidenta Václava Havla|foto: ČTK

Ta druhá, důležitější příčina našeho smutku je daleko niternější. S Václavem Havlem jsme vyrůstali. Byl samozřejmostí. Potutelně na nás koukával z obrázku vedle tabule od první třídy až do deváté. Na gymnáziu ho vystřídal Václav Klaus, já sám si na to už tenkrát těžce zvykal a měl jsem radost, když někde zůstal Havel. Někteří se ptali: proč tu není náš nový prezident? Jiní odpovídali: protože Havla máme radši.

Jestliže je tu něco, co je podle mého názoru pro naši generaci náročné, je to hledání vzorů. Dospíváme v době, která všechno relativizuje, včetně lidských činů a úmyslů. Václava Havla obdivujeme, protože díky své osobnosti tenhle útok cynismu vyhrává. Působí na nás totiž jako člověk, který chybuje, ale učí nás rozlišovat mezi chybami a špatnými úmysly. Možná i proto je náš vztah k němu tak niterný. Protože nám v tolika ohledech připomíná naše rodiče. O málo dalších vzorech můžeme něco takového říct.
Rodiče i Havel nás provázeli dětstvím. Stejně jako odkaz rodičů jsme nuceni přinést dalším generacím i odkaz Václava Havla.

* Za inspiraci k úvaze bych rád poděkoval Tomáši Fomínovi a Jaroslavu Rusovi. Název jsem si vypůjčil od Vratislava Maňáka, kterému tímto také děkuji. *