Helena Třeštíková o dokumentu Mallory: Nesleduji něčí pád, sleduji život

Film, v němž režisérka třináct let sleduje osud ženy, která se po porodu vymanila ze závislosti na heroinu, získal před pár dny cenu za nejlepší dokument nad šedesát minut na festivalu v Karlových Varech. Komicky v něm vyznívá především donkichotský boj hrdinky s byrokracií ve spletitých chodbách úřadů: „Ono se teď poměrně dost intenzivně mluví o tématu sociálního bydlení. Pokud by se podařilo tomuto filmu trošku to rozpohybovat, byla bych hrozně ráda. Když film něčemu pomůže, je to velká radost.“

Ačkoliv dokument Mallory končí s nadějí, že bývalou narkomanku zkoušenou životem a jejího dospívajícího syna čeká zlepšení, závěr příběhu je vždy otevřený. „Na začátku je vždy téma, ale jestli se podaří naplnit, to nevím, protože příběh pak píše život. Někdy se vyvíjí totálně jinak, než bych si přála,“ dodává ke své metodě dokumentaristka po většinu času nepřítomně skrytá za kamerou. „Nikdy nechci, aby o mně divák věděl, já jsem tím režisérem, který je pozorovatelem, neboli je za kamerou. Pokud tam někde je slyšet můj hlas nebo se tam objevím, je to spíš z důvodu, že mě nešlo vystřihnout.“
V předchozích rozhovorech Helena Třeštíková sama přiznává, že je terčem kritiky u svých studentů na FAMU. Prý jen sleduje lidské pády. „Není to tak, že bych si libovala v nějakých sociálních katastrofách. Naopak, já vždycky doufám v lepší konce, a pokud to tak život nenapíše, nemůžu ho měnit.“