Hendikepovaní mají nejraději oslavy a bowling, říká lektorka Stonožky

V jednopatrovém domku vedle mateřské školy se zahrádkou se ve čtvrti Hrabůvka skoro denně scházejí hlavně mladí lidé, kteří jsou jinak odkázaní na pomoc a starost druhých. Na zahradě mají králíkárnu, kolem které zvědavě pobíhá Lentilka – ušák, kterého klub dostal darem od kouzelníka.

„Co se týká těch terapeutických dílen, tak tu máme keramickou dílnu, dřevodílnu, veřejně prospěšné práce a teď jsme rozjeli kreativní dílnu, chovatelství a pěstitelství. A kdo jsou přesně naši klienti? Jsou to většinou lidé s postižením mentálním nebo kombinovaným,“ říká koordinátorka sociálních služeb klubu Andrea Pucherová. Sama má postiženou dceru, poté se jí narodila ještě dvojčata a hledala místo, kde by její dcera mohla zažít nějakou zábavu a najít přátele. Přišla do Stonožky a začala zde pracovat nejprve jako dobrovolnice.

Věkové rozpětí klientů, kteří sem mohou přijít, je přitom hodně široké. „Do terapeutických dílen chodí převážně dospělí, kteří už vyšli školní docházku, tedy od 18 do 64 let. A co se týká sociálně aktivizačních služeb, což jsou tábory a pobytovky, na které jezdíme, tak tam jezdí lidé od školní docházky do 64 let.“ Těch nejstarších je ale málo, Stonožka má jen dva klienty, kterým je 46. Pro tábory si Stonožka postavila právě onen vlastní srub Dívčí Hrad, kde je možné přespat, dělat táboráky, hrát hry. Díky iniciativnímu vedení získávají kromě dotací od ministerstva sociálních věcí také sponzorské dary od různých firem působících především na Ostravsku.

Lentilka se schovává pod králikárnou|foto: Hana Biriczová

Přejdeme do keramické dílny, kde se právě vyrábějí obrázky s velikonočními motivy a také medaile. „Dostáváte často takové zakázky?“ ptám se. „ Často ne, je to spíš po známosti, že někdo ví, že takové věci děláme, tak se zeptá. Ale my jich nemůžeme mít hodně, protože bychom to nezvládli. Klienti se na tom podílejí a my se musíme věnovat jim a oni se snaží něco naučit, tak pokud máme jednu zakázku, tak druhou vzít nemůžeme. Je jich několik do roka,“ říká lektorka Aleška, která v klubu pracuje pět let. „Dala jsem si inzerát, že hledám kreativní práci a byla jsem oslovena, abych přišla sem, a byla jsem přijata. Musela jsem si udělat sociální minimum, abych tu mohla pracovat, a už je to přes pět let a jsem spokojená. Prodávala jsem, podnikala jsem a byla jsem na mateřské a potom jsem se podnikání nevěnovala.“

Výroba medailí ve Stonožce|foto: Hana Biriczová

Klienti si manuální činností procvičují jemnou motoriku a někteří se opravdu zlepšují. Pro větší pestrost tady vyrábějí také košíky, pracují s papírem a s různými dalšími materiály. Od 1. ledna 2014 se přitom zpřísnil systém sociálních dávek pro lidi se zdravotním postižením a rodiče, pro které jsou takové příspěvky často velkou pomocí, se nyní bojí, že jejich dětem úřady sníží stupeň postižení. „Myslím, že je to špatně postavené v rámci úkonů, které se bodují. Když ten člověk umí něco napůl a rodič mu pomáhá, tak už je to bod a on to nezvládne přitom stoprocentně, ale polovičně. Rodiče ho přitom vypiplali a on je šikovnější než ostatní, ale IQ má pořád nízké. Důchod sice dostanou, ale pak jim berou průkazky nebo snižují stupně. Už jen proto, že to dítě je soběstačnější a zručnější,“ poukazuje Andrea Pucherová na nepříliš motivační systém pro rodiče, kteří své děti nechtějí dávat do ústavů, ale chtějí se o ně starat sami.

„A máte nějakou činnost, co chtějí dělat všichni?“ zajímalo mě ještě v keramické dílně. „Když jdeme na bowling, když mohou jít nahoru hrát hry, samozřejmě práce je fajn, ale když se mohou bavit společně, tak tam jich je vždycky nejvíc: diskotéka, bowling, oslavy kamarádů. Ale to je všude,“ směje se Aleška a z druhého konce místnosti mě volá Baruška, aby mi ukázala, co právě vyrábí.