Hergot! s imámem Zahedem: Jsem gay, jsem HIV pozitivní, jsem Arab, jsem muslim, jsem teolog. Jsem proti fašismu v náboženských maskách

19. únor 2017

Imám Ludovic Mohamed Zahed je Francouz alžírského původu, který se proslavil především jako „gay imám“ a zakladatel LGBT-friendly mešity v Paříži. Především je ovšem vzdělaný teolog, který se velmi dobře orientuje také v humanitních a společenských vědách. V Praze hovořil na debatě o homosexualitě a náboženství pořádané Goethe-Institutem, v Hergot!u jsme se zaměřili především na jeho osobní příběh a výzvy současnosti.

Jaké bylo vaše rodinné zázemí. Narodil jste se do muslimské rodiny nebo jste islám objevil později?

Jmenuji se Ludovic Mohamed Zahed, mám doktorát z humanitních a společenských věd a jsem také teolog. Narodil jsem se v Alžírsku v roce 1977, po občanské válce jsme odešli do Francie. A tam jsem v těch asi sedmnácti letech poznal životní styl gay komunity, jak se tomu říká. Pokoušel jsem se pak žít svou sexuální orientaci i náboženskou víru bez konfliktů.

Jak to šlo?

Když jsem byl teenager, žil jsem jen svou náboženskou vírou a studoval jsem, aby se ze mě mohl stát imám. Pak jsem udělal coming out. Nedařilo se mi dosáhnout harmonie mezi mou sexuální orientací a islámem – konkrétně tedy tím islámem, který mi vštěpovali, což byl islám wahhábistický, ze Saúdské Arábie. Ta financuje řadu mešit, škol i imámů po celém světě, bohužel na to má prostředky. Neučí vás pak o víře a mystice, ale vedou k džihádu a fašismu. Sedm let jsem pak žil jen svou sexualitu, v 27 letech jsem si uvědomil, že jsem možná náboženství zavrhl příliš rychle a že je na něm možná něco zásadně dobrého – něco, co vede k emancipaci, něco, co ze mě udělá lepšího člověka. Znovu jsem se tedy o náboženství včetně islámu začal zajímat.

Jak jste našel cestu zpět k islámu?

V 27 letech už jsem byl skoro 10 let HIV pozitivní. Ale byl jsem vzdělaný, měl jsem dobrou práci a byt, který by mi mnoho vrstevníků závidělo, ale cítil jsem se vnitřně prázdný. Chyběla mi ale určitá hloubka a intenzita při setkávání s druhými lidmi, což bylo něco, co jsem jako teenager zažíval. Začal jsem se zajímat o buddhismus, přečetl jsem si nějaké knihy a dokonce jsem odjel do Tibetu. Setkal jsem se pak s buddhistickými mnichy, kteří mi tvrdili – přestože se o tom v žádných buddhistických textech nepíše – že převtělení do ženy znamená špatnou karmu a pokud se žena chová dobře, narodí se v některém z příštích životů jako muž. To mi znělo dost islámsky, takže jsem si řekl, že možná ani ten buddhismus pro mě není dobrá cesta. Buddhisté mě ale naučili hodně o meditaci a mystice, což je zkušenost, která mi umožnila náboženství dekonstruovat a uvědomit si, že nejde ani tak o náboženskou tradici jako o to, co s ní uděláme, co si z ní vezmeme.

03561199.jpeg

Pozvolna jsem se tak začal k islámu vracet, začal jsem se znovu modlit jako muslim, ale zároveň jsem i meditoval, což dělám dodnes. Přátelé mi říkají „budmu“ – trochu buddhista, trochu muslim. Znovu jsem se naučil číst Korán v arabštině – předtím jsem se donutil ho přestat číst, protože jsem se od celého islámu i arabské kultury chtěl úplně odstřihnout. Cestoval jsem pak po muslimském světě, byl jsem v Buchaře na Kavkaze, v Íránu, odkud pocházejí moji předkové, byl jsem v Tunisku. Našel jsem si tedy cestu k islámu jako kultuře, jako náboženství i umění. Objevil jsem i homoerotickou muslimskou poezii. Došlo mi, že po pádu Osmanské říše Muslimské bratrstvo a wahhábisté začali prosazovat fašismus s maskou islámu, což byl poslední krok mého usmiřování s islámem.

Bylo vám jasné, že chcete být imám nebo to byla až další fáze?

Víte, když jsem chodil do islámské školy, všichni jsme tam byli, abychom se stali imámy – bylo velmi neobvyklé, že by tam někdo studoval jen kvůli teoretické teologii. Všichni mí spolužáci se imámy skutečně stali. Mají dlouhé vousy, někteří z nich tři manželky a tak dále. Já jsem si něco takového vůbec nedokázal představit. V roce 2010 jsem ale založil první queer muslimskou organizaci v Evropě. Jmenovala se HM2F – Homosexuální muslimové a muslimky Francie. Chtěl jsem sdílet svoje zkušenosti s lidmi se stejnými problémy a otázkami jako jsem měl já. S lidmi, kterým šlo o harmonizaci náboženství, tradic, sexuality, evropanství. Přicházelo čím dál víc lidí, kteří se chtěli setkávat také duchovně v bezpečném prostoru a ne v patriarchální mešitě, které v Evropě bohužel financují země jako Alžírsko, Turecko nebo Saúdská Arábie. To jsou země, kde se homosexualita trestá – někdy i smrtí – i když v Koránu o tom nic není, ženy se považují za druhořadé a muži za vůdce národů. Nacionalismus k tomu taky patří.

Nacionalismus, ať už evropský nebo arabský, šel mimo nás, zajímala nás mystika a meditace a v roce 2012 jsme v Paříži založili otevřenou mešitu. Neměla být jen pro LGBT muslimy a muslimky, ale i pro progresivně smýšlející hetero lidi. Byla to zásadní zkušenost, byť také dost náročná – hodně lidí nám nadávalo a vyhrožovalo. Pozitivních reakcí bylo ale mnohem víc, chodili za námi lidé a říkali: „Přesně na něco takového jsme jako muslimové čekali, děláte správnou věc, tohle je pravý islám.“ Já si tedy osobně nemyslím, že něco jako jeden pravý islám existuje. Islám je velmi různorodý a fašismus různorodost potlačovat, ať už jde o identity, sexualitu nebo náboženství. Každopádně můžu konstatovat, že dnes už můžeme mluvit o mezinárodním hnutí – podobné mešity vznikají všude po světě, dokonce i v severní Africe, například v Tunisku. Já se do budoucnosti dívám s nadějí. I když tu máme lidi jako Dáeš (Islámský stát), kteří šíří fašismus s maskou islámu, přijde mi, že čím dál víc normálních muslimů je přesvědčeno o tom, že takhle islám vypadat nemá.

V křesťanství existuje relativně nový proud queer teologie. Existuje něco podobného v islámu nebo se, případně, něco takového snažíte vybudovat?

03361466.jpeg

Jako teolog a intelektuál se snažím tvořit co nejlepší formy dekonstruce předsudků na základě genderu a sexuality uvnitř islámu. Jde o to, aby se v budoucnosti lidé nemuseli rozhodovat tak jako se museli – byť třeba dočasně – rozhodovat někteří z nás, tedy vybírat si mezi sexualitou a spiritualitou. Jsou pro mě tedy inspirativní queer teologie, ale také teologie osvobození, které mají kořeny v Jižní Americe a zdůrazňují, že teologie musí dbát na o lidi, kteří jsou na okraji společnosti, ať už to jsou chudí, nemocní, všichni, kdo nemají zastoupení v politickém systému. Takové má náboženství být. Má spojovat. Spojovat člověka s Bohem, ale také lidi mezi sebou. Jde mi o to, aby se lidi mohli osvobodit od dogmatismu, patriarchátu a fašismu, což z mého pohledu nemá co dělat se spiritualitou. Spiritualita nás má činit lepšími, má vést k empatii, lásce, přijetí druhého člověka… a ne se snažit druhé neustále ovládat kvůli sexualitě nebo etnicitě.

Jednou z velkých otázek queer teologie je, jak queer zkušenost obohacuje duchovní život. Co byste odpověděl?

Zabývám se i sociální psychologií. Na tomto poli už desítky let existují výzkumy z různých částí světa, které ukazují, že menšiny přinášejí důležité podněty z hlediska společenského i politického. Jde o to, aby společnost, ve které žijeme, byla lepší, aby v ní bylo více rovnosti a tak dále. Většina o změny neusiluje, protože nezažívá ohrožení, není stavěna mimo zákon, kriminalizována. Pokud vám ale takové věci hrozí, o změny usilovat musíte. Jde to samozřejmě dělat různě. Menšiny tedy společnosti dávají hodně. To jsou základy sociální psychologie a v teologiích osvobození je to stejně. Není proto náhoda, že progresivní muslimská hnutí po celém světě jsou vedena ženami a LGBT lidmi. Jsme pod tlakem, jsme v ohrožení, jdou proti nám fašisté, kteří se tváří jako dobří muslimové, i když jim jde jen o moc a o peníze – tohle přesně dělá Dáeš. Těží v Iráku a Sýrii ropu jako různé mocnosti předtím a říkají tomu islám. Ti lidé předtím tomu zase říkali demokracie. Pro lidi tam je to ale jen válka. Musíme se soustředit na sebeurčení, na to, že já říkám, kdo jsem a jak chci žít svůj život. Ve společnosti, která toto umožňuje všem, se pak všem lépe žije.

Mluvil jste o ohrožení. Jako queer muslim jste menšina v menšině, musíte čelit islamofobii i homofobii, což je v současné Evropě obojí velký problém. Co z toho dnes pociťujete jako palčivější?

Ano, jsem gay, jsem HIV pozitivní, jsem Arab, jsem muslim, jsem teolog. Takže diskriminace se mě týká z různých stran. Myslím ale, že je potřeba dívat se na to z lepší stránky a vnímat to jako požehnání. Jsem cílem útoků a diskriminace, což mi umožňuje lépe rozumět tomu, jak diskriminace funguje, kde se bere, proč je nevědomá, proč je to zvířecí instinkt. Proč v rámci své skupiny automaticky hledáme obětní beránky, které můžeme diskriminovat? Jako by ideálem byla fašistická identita, která znamená, že budeme všichni stejní, stejně patriarchální a budeme stejně vzhlížet k silnému vůdci – jako je třeba Donald Trump, který byl zvolen prezidentem Spojených států, nebo někteří vůdci v islámských zemích v severní Africe a na Blízkém východě. Děje se to i Evropě.

Ve Francii je to Marine LePen, která je sice žena, ale stejně ztělesňuje tu mačistickou patriarchální energii – musíme ubránit společnost před Araby a muslimy. Když se ale zeptáte, jako se skutečně zeptali Marine Le Pen v roce 2012 před minulými prezidentskými volbami, jestli je pro rozšíření práv LGBT lidí třeba směrem k manželství, odpoví, že rozhodně ne. Tito lidé si tedy občanská práva berou za svá pouze jako nástroj svého nacionalistického boje. Toto se děje všude po světě a různě v dějinách vždycky v období krize. Je to zvířecí instinkt. Pro lidi, kteří jsou z různých důvodů utlačovaní je to těžké, ale může to pro ně – a nejen pro ně, ale i pro lidi relativně privilegované a dobře situované – příležitost, jak vybudovat lepší společnost. Dnes tu sedím ve studiu Českého rozhlasu a je to skvělá příležitost. Můžeme se bavit o tom, že fašismus není islám a nacionalismus není evropská kultura.

Jak lze bojovat proti fašismu, ať už se tváří islámsky, křesťansky nebo jinak?

Ano, fašismus, který se tváří jako islám, je stejný jako fašismus, který se tváří jako komunismus nebo národní socialismus. Fašismus je prostě fašismus. Je to zvířecí instinkt, který – jak už sociologie ví několik desetiletí – úzce souvisí s krizí, ať už je ekonomická, morální nebo intelektuální. Pokud jsou lidé ztraceni, nemají perspektivu, nemají prostředky, aby mohli zajistit budoucnost svým dětem, budou hledat obětní beránky a patriarchálního vůdce, který je zachrání. Tak to ale nefunguje, protože reálně je to nakonec vždycky ještě horší. Dnes víme, že vzdělání a ekonomické jistoty jsou dva pilíře společnosti, která není fašistická. Všude na světě bez ohledu na historické období, zjistíte, že lidé utíkají k fašismu, diskriminaci a očerňování menšin, když nemají dost jídla a nejsou dost vzdělaní, protože jejich vůdcům vyhovuje, že nejsou vzdělaní. Nejlepší strategie v boji proti fašismu – je to klasika, ale je potřeba to opakovat – je dát lidem dostatek ekonomických prostředků, aby mohli důstojně žít a zajistit vzdělání svým dětem. A dát jim intelektuální nástroje, aby se mohli osvobodit od náboženského i politického dogmatismu a našli si svou vlastní cestu ve společnosti, kde bude rovnost a péče o lidská práva. To je velmi základní věc a v islámském světě to není jiné.

03735933.jpeg

Jaká je role mezináboženského dialogu? Vy meditujete, inspirujete se určitými proudy křesťanské teologie…

Mezináboženský dialog tohle pomáhá realizovat už roky. Můj úkol jako islámského teologa je především studovat, co Bůh sděluje v Koránu, což je jedna z perspektiv a smysl mezináboženského dialogu je setkávání různých perspektiv, různých pohledů na Boha a božství. Je to křesťanský pohled, židovský pohled, buddhistický pohled, muslimský pohled a tak dále, ale jde o stejného Boha a všichni jsme lidské bytosti. Takže ať už vám jde o osvícení nebo ráj, ať už tomu říkáte jakkoli, je to stejný Bůh. Proto je velmi zajímavé sledovat, jak věci formulují intelektuálové, mystici a teologové z jiných tradic, co říkají k tomu, kdo nebo co je Bůh, proč nás miluje a proč nám dává svobodu. Existenciální věci. Druhá zásadní věc na mezináboženském dialogu je to, že když jste menšina v menšině, jak jste to formuloval – gay, muslim v Evropě – je inspirativní sledovat, jak jiné menšiny čelí diskriminaci a útlaku, například homofobii nebo transfobii. Pomáháme si navzájem rozumět, co nám Bůh sděluje, a učíme se jedni od druhých, jak být lepšími lidmi a jak bojovat proti nerovnosti, proti diskriminaci.

Říkal jste, že neexistuje jeden pravý islám. Co je ale islám pro vás? Co je jeho hlavní poselství?

Ano, je důležité si uvědomit, že neexistuje nějaký pan Islám, kterého byste si mohli pozvat do rádia nebo mu zatelefonovat. Nebo jí, paní Islámové. Zavoláte a zeptáte se: „Tak co si myslíte o homosexualitě?“ To není možné. Ve fašismu existuje jen jedna forma identity – jen jeden způsob, jak být muž, jen jeden způsob, jak být muslim. To je důležité pro lidi, kteří chtějí ovládat masy. Pokud jsou všichni stejní, vyznávají stejné náboženství a mají stejnou sexuální orientaci, je všechno mnohem jednodušší. Říkáte jim, co a jak mají dělat, jak mají uctívat Boha a můžete jim určovat, jak se mají chovat v posteli, což je naprosto šílené, ale děje se to vždycky a všude v obdobích krize. Pro mě je důležité, že islám má mnoho podob, nicméně je rozdíl mezi fašistickým dogmatismem, který náboženství využívá jako nástroj, a spiritualitou, která vede k osvobození člověka. Pro mě jde v islámu o rady, o doporučení, nikoli o zákon. Nejde o přikázání, ale o ideje, jak můžeme být lepšími lidmi.

Korán je plný metafor, které se týkají právě tohohle. Hodně lidí dnes straší šaríou, ale šaría není zákon, i když si to hodně lidí myslí. Muslimové i nemuslimové vám řeknou, že šaría je něco jako zákoník. Se zákoníkem ale šaría nemá co dělat. To arabské slovo přímo znamená cesta. Jde o duchovní cestu. A pokud se vydáte na cestu, je logické, že se nechcete zaseknout na jednom místě, ale chcete jít dál. Cesta je z podstaty dynamická, používáte ji, abyste se dostali někam dál. Chcete se pokojně přesunout z jednoho kontextu do jiného. Narážíte na různé situace, potkáváte se s lidmi, kteří mají různé názory na Boha a na tradici a tak dále. Bůh nás stvořit různorodé a v Koránu se píše, že tak to má být. Taky v Koránu Bůh promlouvá k andělům, když tvoří člověka a říká, že stvoří svého dědice. Máme tedy být Božími dědici, potenciálně jeho zástupci na zemi. Máme svobodnou vůli, schopnost učit se a tvořit. Tlačit lidi do toho, aby se nemohli svobodně rozhodovat a aby byli všichni stejní, je velmi problematické právě z hlediska islámu, což je podle mě šaría – cesta osvícení směrem k Bohu a k ráji.

Poslední otázka. Co byste vzkázal lidem v Evropě a konkrétně České republice, kteří říkají, že mají z islámu strach?

Myslím, že žijeme v době, kdy mají strach úplně všichni. Na obou březích Středozemního moře se zvedají vlny nacionalismu převlečeného za evropské tradice nebo za arabské, muslimské tradice. Do značné míry je to ale stejný strach. Rozdíl je v tom, že společnosti v severní Africe a na Blízkém východě jsou velmi mladé. Alžírsko, kde jsem se narodil, vzniklo v roce 1962. Musíme náboženství využít jako cestu k emancipaci a svobodě, přijímající a otevřené společnosti. Nemusíme mít strach, protože ten problémy jen zhoršuje. Nemusíme čekat, až nás zachrání patriarchální vůdci. Můžeme se zachránit sami. Můžeme společně usilovat o spravedlivější společnost, o lepší ekonomické podmínky pro všechny, protože právě tohle jsou problémy, které všude po světě dávají fašismu vzniknout.

autoři: Petr Wagner , Jakub Ort , Jan Škrob
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.