Hergot! s Muznou Al Naib: Syřané nejsou jen pasivní oběti

Můžeš se představit a říct nám, kdo jsi a co děláš?
Jmenuji se Muzna a jsem aktivistkou z organizace Syria Solidarity UK. Aktivismu se věnuji od roku 2011, kdy v Damašku probíhala revoluce. Pobývala jsem tam tři roky. V roce 2014 jsem přijela do Spojeného království, protože jsem zde získala magisterské studijní stipendium. Studovala jsem média a mezinárodní rozvoj.

Můžeš nám popsat zážitek jara 2011, revoluce v Damašku?
K událostem roku 2011, které v Damašku proběhly, muselo dojít. Všechno k tomu směřovalo. Kvalita vzdělání se zhoršovala, zdravotnictví také. Všude byla chudoba. Lidé zažívali opravdu těžké časy, zvláště ti z nižších vrstev. Diktátorský prezident a jeho rodina si mezitím užívali hojného bohatství a moci. Navíc neexistovala žádná politická svoboda, žádná aktivní síla, která by dokázala změnit životní situaci chudých a trpících. Vše bylo sledováno. Mnoho lidí bylo ve vězení, a to už od 80. let. Tento režim během 80. let zavraždil 80 tisíc lidí a zničil také celé město. Mezi lidmi to vřelo. A pak přišlo arabské jaro a dostalo se i do Sýrie. Zpočátku lidé ale nechtěli revoltovat nebo odstranit prezidenta. Chtěli pouze, aby se stav věcí zlepšil – aby byla odstraněna korupce, chudoba, aby se vše dalo do pořádku. Režim ale tyto změny odmítl, použil sílu, aby potlačil pokojné demonstranty, a mnoho z nich přitom zahynulo. A pak vše propuklo. Lidé se opravdu usilovně snažili udržet demonstrace v mantinelech pokojného aktivismu. Situace se ale vymkla kontrole. Tím, že prezident propustil z vězení extremisty a skutečné zločince, došlo k tomu, že tito lidé revoluci ukradli. Pokusili se prosadit své vlastní extrémní představy charakteru a směřování revoluce.

A to bylo úplně na začátku revoluce?
Ne, ne, extremisté se zapojili do dění v roce 2013. Do té doby, od roku 2011 až do první poloviny roku 2012, se lidé usilovně snažili udržet pokojný charakter revoluce. Přidali se k nám také lidé, kteří zběhli od armády. Ti poté založili FSA (Free Syrian Army), Svobodnou syrskou armádu. Nejsou to ale žádní extremisté. Nikdo z nás není extremistou. Nevěříme extrémním řešením. Praktikujeme islám v jeho umírněné formě. Jsme otevření. Extremismus je nám absolutně cizí.

Já jsem tě slyšel mluvit na London School of Economics o tom dni, kdy ses připojila k revoluci. Myslím, že to byly tvoje narozeniny.
Jen to tak nazývám, protože to byl první den, kdy jsem se k revoluci přidala. Nějaký čas jsem vše pozorovala, přemýšlela, co je správné udělat, co chci udělat… Po čase vyhodnocování a rozhovoru se svými rodiči jsem se rozhodla, že se přidám, a zúčastnila jsem se první demonstrace 21. března 2011. K té demonstraci došlo, protože vláda zabíjela protestující ve městě Daraa, jen proto, že volali po reformách. Byla to pro mě neuvěřitelná zkušenost, jelikož jsem si uvědomila, jak moc mohu nahlas a svobodně vyjádřit svůj vzdor. A bylo to něco, co nám bylo upíráno. Zapojení do veřejného prostoru. Nesměli jsme být aktivní.

Bojovníci Free Syrian Army na zničeném tanku |foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic

V roce 2013 skupina mladých mužů a žen žijících ve městě Daraa – městě, které je v tuto chvíli v obležení a vybombardované. V tomto městě byl v roce 2013 problém s úklidem ulic. Rozhodli se tedy, že tento problém vyřeší sami jako dobrovolníci. S potřebným vybavením chtěli vyrazit do ulic. Nakonec ale skončili ve vězení, protože neměli povolení úřadů. Jednalo se o svobodnou iniciativu občanské společnosti. A to je to, co režim nejvíce nesnáší. V roce 2011 režim propustil extremisty z vězení, ale zadržel všechny aktivisty dožadující se občanských svobod, politiky – kohokoli, kdo by mohl dát hnutí směr a kdo by uměl rozumně poukázat na případný závažný vývoj situace. Je jasné, že se jednalo o strategii. Syrští občané neměli v roce 2011 zájem opouštět svou zemi, chtěli jednoduše reformy.

Bylo pro tebe náročné se k protestům na ulici připojit, nebo to bylo prostě něco, co jsi musela udělat?
Nebylo to těžké, protože jsem vždy hledala způsob, jak se angažovat. Dalo by se říct, že jsem prostě rebelka. Předtím jsem se snažila účastnit mnoha dobrovolnických iniciativ, zkoušela jsem takovou bláznivou politiku. Nic z toho však příliš nefungovalo. Když ale začala revoluce, všechno to začalo dávat smysl. Stála jsem najednou na správné straně proti režimu, který v minulosti zabil 80 tisíc lidí. Všichni jsme z doslechu znali hrůzné příběhy o tom, co se vám může stát, pokud promluvíte proti vládě. Můžete najednou zmizet, aniž by o vás kdokoli cokoli věděl. Všichni jsme o tom dobře věděli. Takže to nebylo složité rozhodování. Byla to otázka volby mezi tím, co je správné a co špatné. Buď se postavíte na stranu toho, co je správné, nebo mlčíte a díváte se jinam. A to bych nebyla já.

Ty stále opakuješ v médiích a jinde, že je potřeba naslouchat tomu vyprávění samotných Syřanů. Co by tedy bylo to tvoje vlastní vyprávění?
Nejde o mé vlastní vyprávění, jen o můj příběh. Lidé, politici, média – všichni se snaží převyprávět syrský příběh z vlastní perspektivy, tak aby to vyhovovalo jejich vlastnímu zájmu. Ve skutečnosti je náš příběh nezajímá. Nezajímá je, co říkáme. Chtěla bych říct, že toto je opravdu revoluce lidí, kteří chtějí svobodu, demokracii, prostor pro své iniciativy. Chtějí nápravu země, ve které žijí. Nechtějí být běženci ani politickými pěšáky, které ten nebo onen režim využívá. Stále pracují na tom, aby byli svobodní – budují školy a nemocnice za neuvěřitelných podmínek. Občas dostávám otázku, kam se vytratil pokojný charakter revoluce. Všichni mírumilovní aktivisté v současnosti staví školy, nemocnice, pracují za neskutečných podmínek, aby vyprodukovali obživu v obléhaných oblastech, aby lidé měli co k jídlu. Tento občanský aktivismus je projevem onoho ducha, který se od počátku nesl revolucí. Politici si ale řeší vlastní zájmy, snaží se jednat s Ruskem a přitom vědí, že Rusko nikdy nebude chránit civilní obyvatelstvo, protože spolupracuje s Assadem. Tito politici se schovávají za Rusko. Nenaslouchají nám, když upozorňujeme, že ruské bomby zabily například i posledního dětského lékaře v jednom z bombardovaných měst.

Na Západě se často opakuje, že je potřeba spolupracovat s Assadem nebo s Ruskem, které spolupracuje s Assadem, aby se v Sýrii čehokoli dosáhlo.
Ano. A další narativ souvisí s ISIS.

Můžeš říct něco více o vztahu mezi Assadem, Ruskem a ISIS? Třeba o tzv. osvobození Palmýry?
Unikly dokumenty, které jasně dokládají jednání mezi Assadem a ISIS, co se týče Palmýry. Jednalo se o znovunabytí vlády nad tímto městem. Dále došlo k propuštění extremistů, díky kterým ISIS vůbec mohlo vzniknout. ISIS je režimem a Ruskem pouze záminkou pro vyvražďování lidí. Je tu sotva kdo, kdo by trpěl kvůli ISIS více než syrští lidé. Víme to nejlépe. Bojujeme proti dvěma zlům – proti Assadovi a ISIS. Je nám jasné, že se Assada a ISIS nemůžeme zbavit, pokud nezastavíme Assada, aby zabíjel civilisty. Západ chce, abychom bojovali pouze proti ISIS, ale jak to mámě udělat, když na nás létají Assadovy bomby. Západ se snaží přivlastnit si syrský příběh v jiném podání. Jsme buďto uprchlíci putující Evropou a ohrožující její prostor, nebo jsme lidé, kteří žijí pod ISIS, jako oběti nebo kriminálníci, to není jasné. Takto zní tato verze syrského příběhu. Nebo – jsme lidé, kteří se bouří proti dobrému prezidentovi, což není pravda, protože zabil více než 400 000 lidí. Má na svědomí i ty, kteří v současnosti umírají v detenčních centrech.

Místo návratu musí obyvatelé Palmýry opět pryč. Bez dodávek vody a elektřiny tady nelze žít|foto: Robert Mikoláš

A co by se tedy stalo, kdyby Západ ve své snaze odstranit ISIS uspěl?
To se nestane. Západ hraje svoji hru jako kdokoli jiný. Je to velice zřejmé. Nemůže nás ale oklamat. Pokud by chtěl odstranit ISIS, musel by dělat správné kroky. Měl by podpořit lidi, kteří s ISIS skutečně bojují. To se ale neděje. Místo toho hraje ruskou hru, Assadovu hru… Vše v souladu se svými zájmy. Ani trochu nevěřím, že by Západ podnikal správné kroky, aby porazil ISIS.

A jaká je to tedy strana, lidé, se kterými by měl Západ spolupracovat, lidé, kteří by měli vybudovat novou Sýrii?
V současnosti je nejdůležitější ochránit civilisty. Pokud nechcete spolupracovat s nikým, zabraňte zabíjení civilistů. Umožněte, aby se v zemi rozvíjely místní iniciativy, aniž by byly dennodenně bombardovány. Umožněte, aby školy opustily podzemí domů. V zemi je mnoho dobrých pracovitých lidí, dobrých lidí v opozici, se kterými můžete spolupracovat. Ke spolupráci však může dojít pouze za předpokladu, že na vaší straně bude ochota. Uvidíme. Najde se taková ochota?

Čtěte také

Kdo si tedy myslíš, že by měl být zapojen v mírových rozhovorech o Sýrii?
To je složitá otázka. Setkala jsem se s delegáty opozice pro mírová jednání. Líčili mi, jak na ně je vyvíjen tlak ze všech stran – z Ameriky, Spojeného království, Saúdské Arábie… Místo toho, aby se tyto státy zaměřily na Rusko, Assada, Írán… Nechápu, proč tlačí na opozici, když si přitom opozice klade jedinou podmínku, a tou je ochrana civilistů, ukončení obléhání, propuštění zajatců. To vůbec nejsou nereálné podmínky. V tuto chvíli otázka nezní, kdo by měl být do vyjednávání zahrnut. Ale spíše – zda tu vůbec k nějakému vyjednávání dochází a zda si s námi pouze nezahrávají. Zda neposkytují Assadovi čas na likvidaci dalších lidí a ničení dalších oblastí země.

Je možné zachránit Sýrii bez pomoci Západu?
Není mi příjemné, když musím Západ o cokoli prosit. Nemám ale nakonec na výběr. Žiji v Británii jako uprchlík a jediná věc, o kterou žádám, je ochrana civilistů. K tomu může dojít různými způsoby a s minimálním zásahem Západu. Britské vzdušné síly mohou shodit pomoc nad zasaženým územím a zastavit hladovění, které se používá jako zbraň. Mohly by také pomoci vybudovat zóny se zákazem bombardování. Jejich letouny se v současnosti nepohybují nad územím Sýrie. Bombardují pouze specifická letiště, odkud vzlétají letadla, aby bombardovala civilisty. Nechci, aby západní politici okupovali moji zemi, kontrolovali mě nebo hlídali moji revoluci. Syřané nejsou hloupí, aby si mysleli, že budou ochráněni, protože je má intervenující strana ráda nebo chce jejich blaho. Pokud k intervenci dojde, pak jedině pro jejich zájmy, ne pro dobro Syřanů. Nejsme naivní. Víme, co je v sázce. Došly nám ale možnosti, co dělat.

Ty máš pořád v Sýrii přátele, se kterými jsi v kontaktu. Můžeš popsat, jak vypadá každodenní život v současné Sýrii?
To je těžká otázka, protože každodenní život se liší podle toho, kde žiješ – pokud žiješ v zasažené oblasti bez jídla, tvým jediným zájmem je nasytit své děti. Pokud žiješ v oblasti kontrolované režimem, kde fungují alespoň nějaké úřady, můžeš se obávat zatčení nebo toho, že budeš odvlečen do armády, abys zabíjel jiné Syřany. Jídlo je drahé všude, ale více v místech, kde se nachází opozice. Dochází palivo, měna ztrácí na hodnotě, léky na některých místech úplně chybí… Co se týče školství – některé děti nebyly ve škole už pět let… Je to peklo na zemi.

Při útocích spáchaných ve dvou městech na syrském pobřeží přišlo o život přes 100 lidí|foto: ČTK

Kdo provozuje školy, které v současnosti fungují?
To záleží na oblasti. Někde fungují iniciativy zdola. Aktivisté provozují školy ve sklepích, aby byly děti chráněny před bombami.

Robin Yassin-Kassab píše ve své knize hodně o místních radách, o lokálních aktivitách zdola – co všechno se v této oblasti v Sýrii děje?
Děje se toho docela dost. Máme například lidi, kteří po sklepích pěstují houby, aby zajistili přísun proteinu pro lidi ohrožené hladem při obléhání, snaží se narychlo vycvičit lékaře a zdravotní sestry, protože těch je opravdový nedostatek, máme skupiny lidí, kteří se starají o sirotky a vedou školy. Myslím, že nikdo přesně ani neví, kolik práce se na této úrovni vykoná. Ukazuje to jenom na fakt, že Syřané nejsou pasivní oběti. Aktivně se snaží pracovat na své záchraně, na své svobodě. Naneštěstí při tom všem musí čelit zločincům.

Možná je to příliš osobní, ale přece – jsi v současné době v Británii, jaké to je být tady, když v Sýrii se válčí?
Navzdory všemu, co se snažím dělat v médiích i jinde, se cítím zbytečná. Doma je prostě doma, chtěla bych se vrátit a být aktivní tam, ale neměla jsem vlastně na výběr.

Pracuješ tady s organizací Syria Solidarity UK. Co to je za skupinu?
Syria Solidarity UK je skupina aktivistů ze Sýrie i odjinud, kteří se snaží pracovat v médiích ve věci solidarity se Sýrií, pracovat na právní rovině a lobbovat za ochranu civilistů v Sýrii. Děláme demonstrace a také hodně práce s médii.

Ty jsi také filmařka, že? O čem jsou tvé dokumenty?
Dělám autorské dokumenty, ale nic z té práce není zatím venku. Píšu také pro děti, povídky a příběhy, publikuji už od roku 2006.

Nevím, jestli něco víš o České republice…
Vím, že je to postkomunistická země a lidé tou minulou zátěží ještě trpí…

Právě teď jsou velkým tématem uprchlíci, ani ne tolik válka v Sýrii, jako právě uprchlíci a muslimové. Politici sbírají body na tom, že se proti muslimům a uprchlíkům vyhraňují. Lidé se naučili bát, ale nemají jasno v tom, co je vlastně má děsit, dochází k názoru, že je potřeba bát se právě muslimů. Mají proč bát se muslimů – a uprchlíků?
To je složitá otázka. Nejprve tedy k otázce muslimů – být muslimem může znamenat, že si o vás lidé myslí celou řadu věcí. Často se u toho zapomene, že být muslimem především znamená být člověkem, věřit v Boha, vyznávat náboženství pokoje. Hlavním principem islámu je budovat a chránit život zde na zemi. Já sama mám tyto životní základy. Jako v každém náboženství i v tomto máte ovšem extremisty, špatné i dobré lidi, protože nakonec náboženství jsou prostě ideje, myšlenky, které mohou být použity dobře i špatně. Ale většina muslimů chce prostě jenom v klidu prožít tady na zemi svůj život. Nechtějí se pustit do války s celým světem.

Uprchlíci prolézají plotem na maďarsko-srbské hranici (srpen 2015)|foto: Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

No a co se uprchlíků týče – za prvé všichni uprchlíci nejsou muslimové, pak také všichni uprchlíci nejsou muslimové stejného vyznání, podobně jako je to v křesťanství. Připomínám, že mezi uprchlíky najdete také křesťany. A pochopitelně se i mezi uprchlíky najdou dobří a zlí lidé. Nebudu tady vytvářet dojem, že jsou všichni jen dobří. Jsou to prostě lidi! Ale je naprosto zásadní pochopit, že jsou na útěku proto, že prostě utéct museli, a že z toho nejsou nijak nadšení. Jejich plán není ovládnout Evropu. Lidé také nechápou, že tu nikdo nechce zůstat. I já se chci vrátit domů. Myslím, že když někteří z uprchlíků dostanou příležitost, mohou do společnosti přinést cenné zkušenosti ze svého zápasu o přežití. Mimochodem, mnoho z nich má velice dobré vzdělání, jsou mezi nimi lékaři, právníci, ale také šikovní dělníci. Mnoho z nich má velkou vůli integrovat se a pracovat co nejlépe. Tohle nejsou ničí nepřátelé, jsou to prostě lidi. A na společném lidství bychom měli naše soužití založit.

Co pro tebe, jakožto aktivistku, znamená islám z osobního hlediska?
Jsem silně náboženský člověk, moje víra je mi velmi vzácná. Ale vyrostla jsem v prostředí, které mě podpořilo v tom, že moje víra je také prostředek mé vlastní emancipace, takže mi umožňuje se zapojit, být aktivní, zasadit se za dobrou věc. A to je základ, člověk prostě potřebuje takto jednat. Pro mě je islám základní vodítko. Pokud mě vede k tomu, že se mám zastávat slabších, pomáhat těm, kteří pomoc potřebují, chránit a budovat život, všechny moje postoje z tohoto základu vychází. Proto se zasazuji o práva žen, proto nemohu vystát rasismus, proto je mi blízké sociální cítění. Moje náboženství není neprostupný blok pouček, neustále se vyvíjí, jsem otevřená novým myšlenkám.

Konflikt v Sýrii je často popisován jako konflikt náboženských frakcí, které před válkou mezi sebou žily v míru…
V Sýrii byly vždycky různé náboženské skupiny a žily spolu v míru. Problém je, že Assadův otec patřil k jedné náboženské menšině (je alavita) a začal využívat etnických rozdílů k tomu, aby zemi lépe ovládl. Takže armádní generálové byli alavité, vedoucí pozice v policii měli zase sunnité z jednoho kraje v severní Sýrii, křesťany využil v jedné sféře, drúzy zase jinde. Různé oblasti byly svěřeny různým náboženským frakcím a skupinám, armáda a politika zůstaly v rukou alavitů. Tak to začalo již před 40 lety. Rozdílů mezi jednotlivými skupinami dovedl využívat – alavitům třeba říkal: „Kdybych tu nebyl já, už dávno by vás zabili.“

V začátcích revoluce o žádné rozdíly nešlo, muslimové chránili křesťanské kostely, křesťané přijížděli na páteční modlitby a demonstrovali po boku muslimů. Problém byl, že do celé věci později Assad zatáhl íránské šíity, kteří započali systematickou etnickou čistku. A to samozřejmě eskaluje další etnicko-náboženské třenice. Jediná cesta, jak zabránit rostoucímu násilí mezi jednotlivými skupinami, je chránit úplně všechny civilisty. To je to, o co usilujeme.

Takže v základu ten konflikt není o náboženství?
Ne, základ je v jednání diktátorského režimu, který zneužil etnických a náboženských rozdílů.

Co bys poradila lidem v České republice, kteří chtějí Syřanům pomoct? U nás téměř žádní uprchlíci nejsou, atmosféra ve společnosti je vůči nim velmi nepříznivá, ale je celá řada lidí, kteří chtějí pomáhat…
Vzdělaní lidé by se měli určitě snažit o lepší informovanost, o kvalitní práci s médii. A protože se lidé bojí toho, co vůbec neznají, ze všeho nejvíce bojovat proti strachu informovaností, vědomostmi.