Hipík s orchestrem? Neil Young šlápl vedle

Posedlost revolučním hudebním formátem, přehrávač připomínající trojúhelníkovou čokoládu, první kniha memoárů, rozvod, nový vztah, druhá kniha memoárů, rozpor s Davidem Crosbym nebo připravovaná vědecko-fantastická novela – o osmašedesátiletém Neilu Youngovi toho bylo v posledních měsících napsáno ažaž. Na stará kolena toho stíhá opravdu hodně, odnáší to ale jeho autorská persona. Jednotlivé činnosti od sebe nedokáže oddělit, a tak se v jeho autobiografii spíš než o natáčení soundtracku k Mrtvému muži dočtete, jak se mu v hlavě zrodil nápad pohřbít empétrojky, a zpívá o svých technologických vizích. Pravděpodobně to nikoho nepřekvapí, potom co v roce 2009 udělal celou desku o svém autu Lincvolt, které přebudoval na hybridní pohon.

Přestože název pětatřicáté studiovky Storytone odkazuje k prvnímu elektronickému pianu z 30. let, podprahově člověku ihned naskočí Youngův PureTone, s nímž chce změnit dosavadní vnímání hudby. Megalomanství je i jeden z nešvarů novinky, kterou vydává jak v akustické verzi, tak natáčenou naživo s kompletním symfonickým orchestrem a swingujícím big bandem – tady svoji producentskou práci odvedl taky spolupracovník Lady Gaga Michael Bearden. Vidět dřívějšího hipíka a country legendu s orchestrem se dá s nadsázkou přirovnat k tomu, že by se spojil s grimeovým producentem. Může to znít jako špatný vtip, ale když si vzpomenete, že píše sci-fi knížku, smích vás okamžitě přejde.

Neil Young – Storytone |foto: Reprise

Úvodní romanci Plastic Flowers doprovázenou v sólo verzi klavírem střídá ekologická agitka a zároveň první singl Who´s Gonna Stand Up. „Kdo vstane a zachrání Zemi, kdo řekne, že měla už dost,“ zpívá Young v refrénu a dál se zabývá fosilními palivy nebo velkými stroji. V další skladbě I Want to Drive My Car zas řeší alternativní pohon. Nedá se mu odepřít angažovanost v environmentalistických tématech, v hudbě i mimo ni. Přece jenom se člověk musí zeptat, jestli není právě tohle to, k čemu se uchýlíte, když vám chybí nápady a chcete udělat desku. Podobné to je s orchestrem, který už spousta hudebníků využila jako svoji poslední šanci.

Zastavit se v kolotoči hudebního průmyslu musí být pro Younga, který vydává od debutu koncem 60. let průměrně desku ročně, něco nepředstavitelného. Neuškodilo by ale, kdyby příští album zase netočil ze setrvačnosti a mezi dalšími projekty, jak se u Storytone zdá. Jeho poslední velkou deskou prozatím nadále zůstává Le Noise z roku 2010, snad se ještě nějaké dočkáme.

Hodnocení: 40 %
Neil Young – Storytone (Reprise Records, 2014), 37 min. + 41 min.