Hlavně bez předsudků! Jak jazz znovu nachází cestu k nové generaci posluchačů

03601475.jpeg
03601475.jpeg
Byly časy, kdy se jazz považoval za sprosté slovo. Nemyslím teď začátek 20. století, kdy to byl mimo jiné i slangový výraz pro sex, ale zhruba poslední tři dekády v alternativní hudbě, během nichž se jazz stal synonymem komplikovanosti a složitě proniknutelné tradice. Příliš zatěžkán svou slavnou minulostí a posedlý virtuozitou ztratil jazz kontakt s aktuálním děním na hudební scéně.

Přispěla k tomu i generační roztržka – v traumatických 70. letech přetavila afroamerická kultura svoji zlobu v zcela nové, přímočaré, a tudíž i posluchačsky přístupnější hudební formy, jako byl funk, hip hop nebo o něco později techno, a vývoj v jazzu se v podstatě zastavil. Stal se doménou nostalgiků nebo akademiků a žánroví experimentátoři se ocitli v hlubokém undergroundu. Jenže jazz nelze z dějin ani současnosti populární hudby prostě vymazat, jeho odkaz se v nejrůznějších mutacích pravidelně vrací a v poslední době se zjevuje na místech, kde bychom to možná nečekali. Hudebníkům, jako jsou Kamasi Washington, Robert Glasper nebo Colin Stetson, se aktuálně daří představovat jazz novým generacím posluchačů bez předsudků.

Změně ve vnímání jazzu na současné alternativní scéně výrazně pomohl vliv hudebníka Stevena Ellisona známého jako Flying Lotus. Původně elektronický beatmaker se od své třetí studiové desky Cosmogramma (2010) začal posouvat směrem k free a psychedelickému jazzu. Sám v rozhovorech přiznával, že důležitou inspirací pro jeho žánrový přerod byly nahrávky jeho pratety Alice Coltrane, klavíristky a výrazné postavy experimentální jazzové větve (a samozřejmě také manželky Johna Coltranea). Zatím poslední album Flying Lotuse nazvané You’re Dead už jednoznačně skládá poctu kosmickému jazzu sedmé dekády a Ellison/Flying Lotus o desce mluví jako o „čistém jazzu“. Ostatně mezi hosty se na ní objevuje třeba i slavný jazzový inovátor Herbie Hancock. „Kdyby byl dneska Miles naživu, určitě by spolupracoval s touhle partou,“ nechal se slyšet Hancock.

00987911.jpeg

Tou partou myslel tým kolem Ellisonova labelu Brainfeeder, který se stal díky hudebníkům, jako jsou Austin Peralta či Thundercat, místem zajímavých žánrových fúzí hip hopu, jazzu a elektroniky. V posledních letech také Flying Lotus navázal úzké pracovní kontakty s rapperem Kendrickem Lamarem a vliv jeho volnomyšlenkářského soundu je silně cítit na Lamarově oceňované loňské desce To Pimp a Butterfly i letošní kolekci Untitled Unmastered. Jeho jazzová infuze hip hopu nepřímo navazuje na experimenty kolektivu Native Tongues (A Tribe Called Quest, De La Soul, Digable Planets), kteří na přelomu osmé a deváté dekády hledali v jazzu možnosti, jak napojit hip hop na dřevní tradici černé hudby. Na rozdíl od nich si ale Kendrick Lamar nevystačí jen se samply, ale rovnou postavil regulérní jazzovou kapelu.

Jedním z Lamarových průvodců při hledání nového soundu vycházejícího z bohaté tradice černé hudby byl i saxofonista Kamasi Washington, který vloni na Brainfeeder vydal ambiciózní trojalbum The Epic. Jeho odysea sahající od tradicionalistického bopu až k free jazzu pronikla i do výročních žebříčků „hipsterských“ médií, jako jsou Pitchfork či Stereogum, kde se čistě jazzové desky vůbec neobjevují. Naopak žánrová média zůstala vesměs chladná, což je nejspíše daň za to, že Washington si ve své kariéře kráčí neprošlapanými cestičkami. Ostatně The Epic mělo původně vyjít na tradiční jazzové značce Blue Note, ale rozmáchlý tříalbový koncept jim přišel příliš riskantní. Saxofonista si ale stál za svým a svoji sebevědomou nahrávku, která se programově vymyká retro postupům, nabídl Flying Lotusovi. „Jazz je jenom škatulka,“ prohlašuje čtyřiatřicetiletý hudebník v rozhovoru pro portál Noisey a dodává: „Pro mě je to nepříliš užitečný termín, protože je buď příliš úzký, anebo příliš široký. Jestli je Jelly Roll Morton jazz a John Coltrane také, pak jak může někdo říct, že Flying Lotus není?“

Hip hop a jeho vliv jsou vůbec poslední dobou portálem k novému jazzovému úsvitu. Trumpetista Donnie Trumpet spolupracuje s rapperem Chance The Rapperem, kanadská úderka BadBadNotGood hraje na deskách Ghostface Killaha, Dannyho Browna nebo Earla Sweatshirta. Je to širší trend – hranice žánrů jsou čím dál hůře definovatelné a uzavírat se v nich znamená ztratit část hudební svobody. Mezi jazzem, R&B nebo soulem se pohybuje také klavírista Robert Glasper, další spolupracovník Kendricka Lamara, který 11. dubna dorazí na brněnský JazzFest. Vydává na jazzové značce Blue Note, dostává Grammy za R&B a na jeho deskách se objevují rappeři i souloví zpěváci. A v repertoáru má třeba jazzový cover Smells Like Teen Spirit od Nirvany nebo Reckoner od Radiohead. „Myslím, že v dnešním jazzu vyrostla generace, která nechce být jen součástí tradice někoho jiného. Žijí si své životy a vytváří hudbu, která patří do dnešních časů,“ prohlásil Glasper v rozhovoru pro portál NextBop.

Dalším příkladem jazzmana, který dokázal vykouknout z úzce vymezeného ghetta, je saxofonista Colin Stetson. Jeho oceňovaná trilogie New History Warfare, vydaná mezi lety 2007 a 2013, stojí jednou nohou v avantgardní hudbě, v níž našli ti nejodvážnější jazzoví hudebníci posledních dekád (Matana Roberts, David S. Ware) svůj nový domov. Stetsonův záběr je ale ještě mnohem širší. Jeho unikátní cyklický styl je slyšet třeba na deskách Feist, Bon Iver, TV On The Radio a pravidelně spolupracuje s kanadskými Arcade Fire. S jejich členkou Sarah Neufeld vydal vloni uhrančivé album Never Were the Way She Was a aktuálně vypouští novinku Sorrow, která je reinterpretací slavné Třetí symfonie polského skladatele Henryka Góreckého.

03601474.jpeg

Stejně jako u Kamasiho Washingtona či Roberta Glaspera platí i u Stetsona, že široké žánrové portfolio i strhující intenzita hudby pomáhají přivádět do jazzu posluchače, kteří by o něj možná jinak nezavadili. Posouvá hranici toho, čím dnes jazz může být, a zároveň udržuje naživo tradici, která si zaslouží nezemřít. Století starý žánr doufejme čeká zářná budoucnost.