Šestici přátel z kultovního amerického sitcomu Friends sledovali, a možná ještě sledují, desítky milionů diváků. Kulturolog David M. Katzman tvrdí, že seriál zobrazil zlom ve vývoji celé západní společnosti. Protagonisté totiž zobrazují životní styl, jehož pevným bodem není partnerství, ale skupina přátel, která nahrazuje rodinu. Položili jste si někdy otázku, proč jsou pro vás kamarádi tak důležití?
„Na pravou kamarádku by měl být spoleh,“ odpovídá mi na anketní otázku mladá dáma v centru Prahy. „Je to člověk, na kterého se můžu obrátit v jakékoliv situaci. Mám si s ním co říct a je mi s ním prostě dobře.“ Ptám se, kolik takových blízkých přátel může člověk mít. Mám pocit, že dobrých kamarádů je v lidském životě omezený počet. „Já jich mám naštěstí docela dost. Bude jich určitě přes třicet,“ překvapuje mě její odpověď. Většinu z nich si našla při studiu na teologické fakultě. „Ateisté, buddhisti, křesťané, muslimové. Sice jsme všichni rozdílní, ale dodnes jsme bezvadná parta.“
„Pivo?“ ptá se kamarád. Chvíli trvá, než se omluvím, že to nejde. Je mi trapně, že ani desátý pokus o večer v hospodě nám nevyjde. Tak dlouho jsme se neviděli, až začínám mít strach, jestli se ještě máme o čem bavit. Co má člověk dělat, aby nepřišel o lidi, se kterými dospíval? A dokážeme si i po třicítce najít opravdové kamarády, ne jen spoustu zaměnitelných známých?
„Rozlišuji mezilidské vztahy na přátelství, kamarádství a známosti,“ říká asi čtyřicetiletý Dan. „Opravdové přátele, na které se můžu spolehnout, mám asi dva nebo tři. Kamarádi jsou lidé, se kterými mám společné zájmy, společné názory nebo mě zajímá, co si myslí. Dokáží mi v něčem poradit, ale nejsou to lidé, kterým zavolám ve tři ráno, když mi je špatně. No, a známí, to jsou lidé, se kterými se stýkám v nějakých společenských vazbách nebo třeba v práci. Jsou to lidé, se kterými nemusím mít nic společného, ale z nějakého důvodu se s nimi bavím nebo musím bavit.“
Při utváření přátelských vazeb se často hovoří o principu homofilie. Čím víc jsou si lidé podobní v sociálních charakteristikách, tím větší je pravděpodobnost, že se z nich stanou přátelé. „Vždycky nad tím žasneme. Řekneme ‚Jé, ty jsi stejnej jako já!‘ a máme z toho velkou radost, protože tím potvrzujeme sami sebe,“ tvrdí terapeut Pavel Špatenka, který se zabývá sebepoznáním.
Text amerického deníku New York Times, který v překladu nese název „Temná strana přátelství – potřebujeme společného nepřítele“, ale upozorňuje ještě na něco jiného. Cituje výzkum, podle kterého homofilie nepřináší jen pocit sounáležitosti a porozumění, ale je taky základem xenofobie a rasismu. Jde prý o nutkání vymezovat se vůči ostatním, kteří se od nás a našich přátel liší.
„Já bych neřekl, že tohle jsou pravá přátelství. Jsou to spíš účelové vztahy, které jsou vytvořeny na strachu. Většinou je vytváří lidé, kteří jsou velmi uzavření a konzervativní,“ reaguje na tvrzení Špatenka. „Pochybuji, že dva přátelé, kteří chovají určitý ryzí cit, se sejdou za účelem nenávisti ke třetímu.“
Dvě nejdůležitější životní rozhodnutí. Co dělat a s kým žít. Jedno je velmi dobře prozkoumané a v západní společnosti mu věnujeme mnoho času. Od základní školy žáci a žákyně dostávají informace o všech možných zaměstnáních, která by jednou mohli mít. Školy by v nás měly objevit a rozvinout talenty a dovednosti, které budeme uplatňovat v práci až do konce života. Na základě sebepoznání si vybereme svůj obor, svoje místo ve světě. Proč stejným způsobem nepřistupujeme k partnerským vztahům a necháváme je na náhodě a víře v romantickou osudovou lásku?
Přátelství podle terapeuta vznikají na základě citové potřeby. „Pokud hledám přítele, chci, abychom k sobě byli úplně otevření. Aby mě nesoudil. Přítel by mi měl umět dát zpětnou vazbu. S kamarádem hledáme společného ducha, společné zájmy, názory, pohledy na život. Díky němu se nám do určité míry daří potvrdit sebe sama. Tedy že jsme v určitých stránkách normální. Že ta přirozenost, kterou prožíváme, je normální.“
Kvantifikovat, jak dlouho běžně trvají přátelství, se podle Špatenky nedá. Vše prý záleží na představě, se kterou do vytváření vztahu s přítelem vstupujeme. „Pokud se ta představa příliš blíží ideálu, který ten vztah nenaplňuje, tak pochopitelně končí. Do přátelství si často promítáme věci, které v něm být nemají, protože přátelství představuje rovnocennost. Chci si zažít, jaké to je, být rovnocenný. Přátelství je cit, který se velmi podobá lásce. Je tam poměrně důvěrná vztahová vazba.“
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
