Hodní, zlí a oškliví. Jak streamování ukončilo válku velkých a malých labelů

Letošní léto bylo ve znamení návratů indierockových hvězd nulté dekády. Kapely jako Arcade Fire, Grizzly Bear nebo LCD Soundsystem tehdy ukázaly, jak fungovat mimo systém velkých nahrávacích společností a přesto výrazně bodovat v žebříčcích. Když Arcade Fire dostali v roce 2011 Grammy za album The Suburbs, jako za vůbec první desku distribuovanou mimo nadnárodní korporace, bylo to velké vítězství nezávislého sektoru. Tehdy se dokonce zdálo, že je to symbolický hřebík do rakve korporátnímu systému prodávání hudby. Jenže o šest let později už kanadské hvězdy vydávají nové album Everything Now na značce Columbia, patřící velké společnosti Sony. A jejich novými stájovými kolegy jsou už také LCD Soundsystem a Grizzly Bear, kteří u Sony natočili své aktuální desky American Dream a Painted Ruins. Znamená to konec snu o spravedlnosti v hudebním průmyslu? Ne nutně. Možná je jen na čase předefinovat stereotypy, s nimiž na něj nahlížíme.

Arcade Fire |foto: Korey Ritchey

Už od třicátých let, kdy se hudba začala prodávat v podobě notových záznamů a následně desek, se stala součástí nesmlouvavého světa zábavního průmyslu. Kde jsou peníze, tam jsou velké korporace schopné do kultury investovat, zároveň ale očekávající zisky. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých letech se zformovala podoba hudebního průmyslu, jak ji známe dnes – s velkými firmami napojenými na nadnárodní giganty, ovládajícími distribuční kanály, a malými společnostmi existujícími mimo tento svět. „Velká šestka“ obřích firem se postupně smrskla na současnou „velkou trojku“ – Universal, Sony a Warner i nadále zosobňují průmyslového ducha obchodníků s hudbou v kravatách a účetnictvím v zádech. Něco je ale přesto jinak než v minulých dekádách – prodej hudby přes internet a streamování narušily distribuční monopol velkých firem. „V éře digitální distribuce je odlišnost mezi velkými a malými labely naprosto nicotná,“ říká v knize Meet Me in the Bathroom novinář Marc Spitz. „Jediný rozdíl mezi Merge a Interscope je ten, že chlápek z Interscope ti na schůzce místo piva koupí sushi.“

Hudební vydavatelství už dnes nemají za hlavní úkol lisovat desky nebo kompakty a pak následně zajišťovat jejich rozvoz, protože nic takového už v časech streamování není potřeba. A tak se z nich staly spíše firmy specializující se na komunikaci s novináři nebo reklamní agentury. Rozdíl už není ve velikosti labelů, ale ve schopnostech. Ostatně nejprodávanější zpěvačka poslední dekády Adele patří pod britský nezávislý label XL Recordings, byť v USA je v distribuci pod velkou společností Universal. I umělci, kteří dříve vedli s velkými firmami zuřivou válku, najednou obrací. Trent Reznor z Nine Inch Nails hledal od konce devadesátých let způsob, jak distribuovat svoji hudbu po vlastní ose, aby se v roce 2013 pokorně vrátil do náruče Universalu. „Kompletně nezávislé vydávání hudby má spoustu výhod, ale i nevýhod. Předtím jsme na majoru měli sto lidí pracujících na desce, teď jich je osmnáct a jsou to ti dobří. Nesnažím se být obhajovatelem major labelů, ale říkám vám, co vidím,“ vysvětloval svoje rozhodnutí.

Velké indie labely jako XL Recordings, 4AD, Sub Pop nebo Rough Trade se už dnes chovají stejně profesionálně a efektivně jako ty vlastněné korporacemi. Jen samozřejmě cílí na menší trh, který ale dobře znají a umí ho zaujmout. Stejně profesionální přístup nakonec čekají i od svých kapel. Dalo by se dokonce říct, že ideály už v dnešní hudbě nehrají takovou roli jako v osmdesátých letech, kdy si punkové kapely hýčkaly svoji nezávislost od zkorumpovaného průmyslu. Nebo možná hrají stále, ale jen v těch nejnižších patrech hudebního provozu.

Ostatně nejprodávanější zpěvačka poslední dekády Adele patří pod britský nezávislý label XL Recordings, byť v USA je v distribuci velké společnost Universal. I umělci, kteří dříve vedli s velkými firmami zuřivou válku, najednou obrací|foto: Reuters

V prodeji hudby je dnes podstatně méně peněz než dříve a podělit se o ně musí více hráčů. Dominance velkých firem je už dávno pryč. Podle loňských statistik jsou nezávislé firmy jako celek nejsilnějším segmentem a vykazují kolem třetiny všech zisků hudebního průmyslu. Jen o něco menší část trhu ukousl Universal, další dvě velké korporace se pak dělí o zbytek. Nezávislí nicméně nejsou schopní táhnout za jeden provaz, což se názorně ukázalo během vyjednávání podmínek pro majitele autorských práv na streamovacích službách, SoundCloudu či YouTube. Universal a spol. například vlastní část Spotify, což jim samozřejmě zaručuje lepší výchozí pozici při distribuci zisků.

Právě schopnost velkých společností protlačit své klienty k posluchačům je nepochybně důvodem, proč Arcade Fire a LCD Soundsystem přestoupili k Sony. „Díky rádiím a streamingovým playlistům mají velké firmy pořád výhodu,“ napsal nedávno portál Pitchfork. Zmíněné kapely měly pocit, že narazily na strop své popularity, a přestupem k velkému labelu chtěly zkusit nabrat nové fanoušky.

Is This It? Když se New York znovu stal hlavním městem rocku

• Upravit

Na začátku tisíciletí se New York na několik let znovu proměnil v metropoli rocku. Kapely jako The Strokes, Interpol nebo LCD Soundsystem tehdy zažehly vyhasínající oheň kytarové hudby. Vzestup a pád newyorského rockového zázraku mapuje kniha Meet Me in the Bathroom od Lizzy Goodman.

Zároveň v současném popu pořád operují interpreti jako Run the Jewels, Chance the Rapper nebo Frank Ocean, kteří jsou schopní si vydávat hudbu po své vlastní ose a existovat úplně mimo klasický svět labelů. A pak jsou tu samozřejmě kapely, které by se nikdy nadnárodním korporacím neupsaly – čistě z ideologických důvodů. Dnešní podoba hudebního průmyslu umožňuje celou řadu přístupů a žádný z nich není ten úplně stoprocentně správný nebo špatný. Hudební průmysl totiž rozhodně není pohádka, v níž se dá ukázat jednoznačné dobro a zlo.