Holky v kapele, radikální sesterství a 7 příběhů girl power v hudbě

8. březen 2017

Jak bylo únavné odpovídat na přihlouplé otázky, jaké to je být holka v kapele, ví dobře Kim Gordon ze Sonic Youth. O svých zkušenostech by mohlo vyprávět i nespočet dalších zpěvaček, hudebnic nebo rapperek. K Mezinárodnímu dni žen jsme vybrali sedm příkladů z hudební historie, kdy se hudebnice ozvaly s hlasitou a radikální odpovědí.

Yoko Ono: Sestry, nikdy není pozdě začít od začátku

Mužům v hudebním průmyslu jsou často připisovány zásluhy ženské práce, své o tom ví třeba Björk. Stejné to bylo i v případě dvojice John Lennon a Yoko Ono. Pár, který mezi svoji agendu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zařadil kromě postelových happeningů za světový mír i feminismus a rovnost pohlaví a vnesl tím tahle témata do mainstreamu, táhla svými nápady kupředu Yoko Ono. Zatímco Lennon si pomocí skladeb jako Woman Is the Nigger of the World vylepšoval černé svědomí z dob svého mládí, kdy se k ženám choval násilnicky a přezíravě, Yoko měla na vlastní kůži prožitý nejenom šovinismus, ale i rasismus, často pocházející přímo od fanoušků The Beatles. O to radikálnější byly její reakce – vyzbrojená zkušeností z působení v umělecké skupině Fluxus se postupně prokousávala cestou lemovanou proto-punkem, noise rockem, free jazzem, improvizací s magnetofonovými páskami i pódiovými performancemi. Nejjasněji ale svůj postoj vyjádřila ve skladbě Sisters O Sisters s legendárním úvodním dvojverším „sestry, ó sestry, povstaňme, nikdy není pozdě začít od začátku“. Mezi sestry, které po téhle skladbě skutečně povstaly, se hrdě počítají třeba Kim Gordon, Tune-Yards, Peaches, Kathleen Hanna nebo Anohni.

Dybbuk: Tak se to prase se sprejem políbí

Psát o „dívčích skupinách“ nebo klást důraz na to, kolik je v té které kapele žen, je v dnešním kontextu zbytečné, v Československu osmdesátých let to ale smysl mělo. Obzvlášť v okamžiku, kdy na scénu „nové vlny se starým obsahem“ vstoupila skupina bez jediného muže. Kapela Dybbuk, původně pod názvem Plyn a později jako Zuby nehty, působila vedle vyumělkovaného Ropotáma Michaela Kocába jako zjevení, a to i díky civilním textům, které tematizovaly skutečně prožitou realitu viděnou očima ženy. Kandidátů na nejvýraznější skladbu Dybbuku je spousta, příznačně pojmenovaná Rebelka bez příčiny z alba Ale čert to vem ale jasně vítězí. Verš „místo aby uklízela, radši by přihlížela“ možná dnes nezní tak radikálně, pokračování „když jí se zase někdo teď nelíbí, tak se to prase se sprejem políbí“ má ale švih i dnes. Zuby nehty jsou pořád aktivní kapela, jejich pokračovatelky pak můžeme vidět třeba v Čokovoko nebo zpěvačce Nikole Muchové.

Holka v kapele Kim Gordon

„Osvobodíš nás holky od bílého mužského korporátního útlaku?“ ptá se Gordon ve skladbě Kool Thing z přelomového alba Goo. Už dávno před tím zpívala v písních Sonic Youth o tématech, s nimiž se potýkala nejenom jako hudebnice, ale především jako žena. Nezalekla se ani managementu velké nahrávací společnosti a hned na následující desce Dirty vydali Sonic Youth skladbu Swimsuit Issue, reagující na případ sexuálního obtěžování přímo z vedení hudebního gigantu. Vdechla život třetí vlně feminismu, kterou na začátku devadesátých let pojmenovala Kathleen Hanna se svou kapelou Bikini Kill. Hnutí riot grrrls vytvořilo síť mladých žen spojených kapelami okolo malých labelů a fanzinů mezi americkými městy Seattle a Olympia. Následně se síť rozšířila do celého světa. Naštvané riot grrrls chtěly zpívat o tom, jaké je to pro ženu dospívat ve světě mužů, vystupovaly hlasitě proti standardům krásy módních časopisů, chtěly dělat svoji hudbu a nebýt už jenom přítelkyní někoho z kapely – chtěly se jednoduše osvobodit. „Nebavilo nás být odepsané – z historie, ze scény, z našich těl,“ psalo se v jednom z manifestů riot grrrls. Jak vzpomíná Kathleen Hanna v některém z dřívějších rozhovorů, právě o něco starší a slavnější Kim Gordon jim všem dodala odvahu být samy sebou.

Rapové riot grrrls: „Myslí si, že nemáme flow, stereotypy nechme plavat“

Řetězy, auta, balíky peněz – všechno statusové znaky, které měly být jízdenkou rapperů ze sociálního i městského ghetta. K těmto znakům ale vždycky patřily i ženy. Proti nadvládě mužů v hip hopu a sexistickému zobrazování žen ve videoklipech a textech vystoupila jako první už rapperka Roxanne Shanté v roce 1984. Po ní dodaly ženám důvěru MC Lyte nebo Queen Latifah, která v tracku Ladies First z roku 1989 rapovala: „Někdo si myslí, že nemáme flow, stereotypy musíme nechat plavat.“ Společně s kolektivem Native Tongues razila cestu uvědomělému proudu v opozici ke gangsterům jako N.W.A. Také díky tomu, že vydávala pod velkou nahrávací společností, získala poměrně velký vliv.

První velké ženské rapové hvězdy ale byly až Salt’n’Pepa. Dokázaly ve videoklipech skloubit sexualitu s proklamací nezávislosti žen – ve skladbě Independent z roku 1990 rapují: „Vydělávám si vlastní peníze a nikdo mi nebude říkat, jak je mám utratit.“ Média o nich mluvila jako o feministkách, ale pro Afroameričanky bylo takové označení přece jenom problematické. To si dobře uvědomuje taky jedna z nejvýraznějších rapových riot grrrl současnosti, afro-latinská rapperka Princess Nokia. Na koncertech volá po bezpečných prostorech pro ženy i muže, jedno jaké barvy pleti nebo sexuální orientace. Taková útočiště mají být podle jejích slov modelem pro svět, ve kterém bychom mohli žít. Nebojí se ale ani rozdávat rány, jako se tomu stalo nedávno při jejím vystoupení na charitativní akci na Cambridgské univerzitě. Když na ni jeden z návštěvníků zakřičel „ať ukáže prsa“, rapperka seskočila z pódia a symbolické násilí prováděné v rovině jazyka přeložila jako odpověď do jazyka pěstí.

Hrdinky základek Spice Girls rozkoply dveře

Polovina devadesátých let měla ve Velké Británii podobu zákopové komerční války, ve které se navzájem ostřelovaly neškodné boybandy jako Take That nebo East 17 na jedné straně a zemitý pivní (a kokainový) rock superhvězd Oasis na straně druhé. Holkám nezbývalo než obdivovat kluky nebo vzhlížet ke zpěvačkám odtrženým od reality, jako byla třeba Céline Dion. Není divu, že spousta dnešních třicátnic vnímá okamžik, kdy se z televize poprvé ozval hit Wannabe, jako naprosto přelomový. Spice Girls sice byla do jisté míry umělá kapela a z řad punkových riot grrrls jim bylo vyčítáno, že slogan „girl power“ jim jenom pomohl k lepším prodejům a skutečně feministického na nich nebylo nic. Co ale na tom? Holky ve školách a na hřištích to neřešily a spoustu z nich nastartoval první singl kapely k pozdějšímu zájmu o genderové otázky, feminismus a hlavně o sebe samotné. Linie zpěvaček a kapel, které spojují masivní komerční úspěch se zájmem o rovnost pohlaví, samozřejmě pokračuje dodnes – otěže v druhé dekádě 21. století převzala třeba Beyoncé, Rihanna nebo Nicki Minaj. Zároveň dál žije i odkaz Spice Girls – ústřední textový motiv skladby Wannabe #WhatIReallyReallyWant posloužil loni jako motto kampaně proti násilí na ženách a za rovné platové podmínky.

Jenny Hval: Co to je holit se na správných místech?

„Co to je dávat na sebe pozor? Dostat zaplaceno? Vyspat se s někým? Vdát se? Otěhotnět? Zviditelnit se na trhu? Holit se na těch správných místech?“ Tak se ptá norská písničkářka a představitelka avantgardního popu Jenny Hval na svém třetím albu Apocalypse, girl. O ženském těle zpívala Hval otevřeně už na předchozích deskách, ať to byly první dvě pod pseudonymem Rockettothesky, nebo další tři podepsané vlastním jménem. Hval umí být chvíli precizní jako feministická teoretička Judith Butler a chvíli přímočará jako geniální Björk. Otázky pokládané něžným zpěvem přecházejícím v bolestivý jekot, a někdy zas recitací, směřuje Hval ke společnosti, kde si kluci pořád hrají s autíčky a dívky s panenkami. Kde může být jedněm povoleno, co je druhým odpíráno. Nasloucháte jí dál, protože se chcete vcítit do role opačného pohlaví nebo nacházíte slova pro svoje vnitřní obavy, která se vám samotným hledají těžko.

Kablam: Furiosa tanečního parketu

V Berlíně žijící producentka Kajsa Andrea Blom aka KABLAM vydala v loňském roce jeden z nejvýraznějších releasů na poli dekonstruovaného tanečního parketu. Kmenová členka a DJka berlínské klubové noci / labelu Janus svůj debut Furiosa pojmenovala po nebojácné vůdčí hrdince z resuscituované dystopické road movie Mad Max: Fury Road, kterou prý vnímá jako „příběh sesterství a ženské síly“. Stejně jako ona věří, že je nutné si jít za svým možná i tou nejnebezpečnější cestou, což se projevuje v tom, jak Kablam propojuje zdánlivě nekombinovatelné hudební jazyky. Ať už jde o samply renesančních chorálů, které znějí srkz řev divokých zvířat, nebo o nervní rytmiku, která se nepředvídatelně probouchává od noisových ploch až k nekompromisnímu hardtechnu. Kablam je ale jen jednou z mnoha silných žen současné post-klubové scény. Mnoho producentek, jako jsou namátkou Ziúr, Swan Meat, DJ kolektiv Uniti nebo Toxe (zakladatelka online platformy pro hudebnice a DJky Sister), více či méně nápadně artikuluje, že budoucnost je rodu ženského.

autoři: Jiří Špičák , Miloš Hroch , Adéla Sobotková
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka