Horor ve znakové řeči. Tiché místo narušuje žánrová schémata ve světě, kde zvuk zabíjí
Tiché místo je dalším hororem se střídmým rozpočtem, ze kterého se stal obrovský divácký hit. Někteří kritici ho přirovnávají k filmům jako Uteč nebo Smrt ve tmě. Postapokalyptický příběh o rodině, která žije ve světě plném monster citlivých na nejtlumenější zvuky, je ale mnohem předvídatelnější. Jeho největší předností naopak je to, že postavy se v něm dorozumívají hlavně znakovou řečí a že ukazuje na zkušenost hluchoněmých.
Lidstvo je na pokraji vyhynutí. Odněkud se totiž vynořily rychlé a dravé obludy, které stačily většinu lidí vyhladit, než se společnost zmohla na organizovaný odpor. Na troskách civilizace přežívá i rodina ukrytá v odlehlém domě uprostřed lesů. Žena je v pokročilém stadiu těhotenství a v okolí se pohybuje několik nebezpečných monster. Obludy jsou sice slepé, ale extrémně citlivě reagují na zvuk. Lidé, kteří jsou v jejich okolí, proto musejí být tak potichu, jak je to jen možné.
Je trochu s podivem, že o filmu s takovou zápletkou kritika píše jako o originálním hororu. „Je to kandidát do řídce osídlené kategorie intelektuálního hororu,“ píše Matthew Monagle ze serveru Film School Rejects. Podobně rozvržených postkatastrofických survival hororů ovšem existují desítky a ročně vznikají nové a nově.
Drama vrzající podlahy
Typické survival horory mají hodně společného, jsou komorní, vystupuje v nich jen pár postav, pár monster a odehrávají se na jednom místě. Na začátku nás seznamují s každodenním životem hlavních hrdinů, s tím, jak se zabezpečili proti okolí, jak si zajišťují základní životní potřeby a jaká jsou konkrétní rizika jejich situace. Pak začne postupně přituhovat, do jejich úkrytu se dobývají monstra a oni se musí bránit. Tiché místo se snaží vybočit z dlouhé řady jednotvárných příběhů o malých komunitách nešťastníků, kteří se pokoušejí přežít zhroucení civilizačních jistot.
Režisér John Krasinski k tomu používá v podstatě jen jeden nástroj: osobitý nápad se znakovou řečí, který tak trochu pozměňuje stávající pravidla hry. V tom také zdaleka není sám. Filmy jako německý horor Výheň nebo debut bratří Dufferových Hidden se také snaží upozornit na sebe tím, že základní zápletku rozšíří o nějaký silný nápad – ať jsou to klimatické změny způsobující, že pobyt na slunci je životu nebezpečný, nebo nečekaný dějový zvrat, který náhle obrátí naruby dosavadní události.
Ve filmu Tiché místo se skoro nemluví. Monstra, která lidstvo ohrožují, jsou totiž extrémně citlivá na zvuk. Všechny hluky a ruchy, které hrdinové vydávají, tak musejí být co nejvíce tlumené a z každého zavrzání podlahy se dělá nervy drásající drama. Jedna členka rodiny, dospívající Regan, je hluchoněmá, což může být v boji se superrychlými příšerami výhoda i nevýhoda – podle situace. Výchozí nápad proto využil režisér Krasinski ke zdůraznění zvukové stopy. Na střídání hutného napjatého ticha a agresivních hlukových ploch staví i hudba Marca Beltramiho, která sice není sama o sobě nijak zvlášť originální, ale ve filmu, kde jde především o zvuk, obzvlášť vynikne.
Neslyším zlo, ale to nevadí
Největší inovací Tichého místa je způsob, jakým tvůrci do filmu dostali motiv znakové řeči. Regan hraje skutečně hluchoněmá herečka Millicent Simmonds, která kritiku oslnila už svým hereckým debutem v dramatu Todda Haynese Okouzlení. Tady ale dostala příležitost se mnohem víc zapojit do hereckého kolektivu. Znakovou řečí totiž mluví všichni členové rodiny, ale ne pořád – v momentě, kdy mohou ostatní poslouchat hudbu nebo se náhodou bavit nahlas, je Regan sama. Díky tomu působí její postava mnohem vrstevnatěji než prostě jen jako „ta hluchoněmá holka“, která jen vyčnívá z kolektivu slyšících. Je ve zranitelném věku, vyrovnává se s dospíváním, civilizačním kolapsem a ještě se ztrátou sluchu. Kvůli znakové řeči ale film musel mít titulky. Uvést do amerických kin titulkovaný horor je ale samo o sobě velmi odvážné, protože ve filmovém průmyslu přetrvává do značné míry představa, že tamní diváci jsou zvyklí na filmy v angličtině a nechtějí titulky číst. Je to víceméně pravda, i když v poslední době se situace možná mění. O to větší překvapení bylo, že se z filmu stal obrovský divácký hit.
Krasinského film je přehnané stavět na stejnou rovinu jako skvělý mnohovrstevnatý horor Jordana Peelea Uteč, i když to někteří kritici dělají. Společné mají oba filmy jen to, že dávají velký prostor menšinám, které zatím v hororech působily mnohem stereotypněji. Obzvlášť hluchoněmé postavy byly často znevýhodněné oproti slyšícím – díky tomu, že neslyšely zvuk blížících se monster, chovaly se jakoby nic a slyšící je většinou pak museli zachraňovat. Regan je naproti tomu plnohodnotná hrdinka, která naopak aktivně pomáhá svým blízkým z nesnází. Tiché místo se ale nezabývá hluchoněmými tak komplexně a do hloubky, jako se Peeleův film noří do úzkostí moderních Afroameričanů. Krasinského horor je jen klasicky vystavěný survival horor s jedním – mimořádně – dobrým nápadem navíc.
Chcete vědět víc o monstrech s vyladěnými zvukovody, dospívání ve světě po apokalypse a významu znakové řeči pro přežití? Poslechněte si celou recenzi.
Hodnocení: 78 %
Tiché místo (A Quiet Place): USA, 2018, 90 min
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
