Hrdelní zpěv a morin khuury, folk metal z pouště Gobi

18. srpen 2017
On Air
Nature Ganganbaigal

Doby, kdy mongolští nájezdníci expandovali do Evropy, jsou naštěstí dávno pryč. O poznání zajímavější výsledky však přináší aktuální expanze evropské tvrdé hudby do mongolských stepí.

Zatímco se evropské folk metalové špičky donekonečna cyklí a vykrádají v námětech, postupech i zvuku, asijská metalová scéna začíná ožívat podivuhodnou fúzí metalu a tradiční mongolské hudby. Čelní představitelé takzvané „nomadic folk metalové“ scény postupně pronikají na evropské hudební festivaly i do světa latinkou psaného internetu.

Mongolsko – nejřidčeji osídlený samostatný stát světa - si patrně spojíme s nekonečnými travnatými porosty a Čingischánem. Hudební znalci si pak vzpomenou na hrdelní zpěv a hru na dvoustrunný nástroj morin khuur. Mongolská tradiční hudba je velmi výrazná ve svých prostředcích: dlouhé písně s minimalistickým textem (urtyn duu) se zpívají z hrdla za použití alikvótních tónů a v doprovodu žesťových, případně dechových nástrojů. Ve svých neortodoxních aranžích se stále drží v oblibě napříč současným Mongolskem. Přesněji skoro celým. Pak je tu totiž i Ulánbátar, město o velikosti Prahy, které se může pochlubit bohatou indierockovou, rapovou, nebo právě metalovou scénou.

Člověka znalého „valenčního potenciálu“ metalové hudby pak určitě nepřekvapí, že i v Mongolsku dochází k jeho fúzi s místní lidovou hudbou. V Evropě se ostatně heavy metal spojuje s keltskou, galskou, vikingskou a další lidovou hudbou už od 90. let. Překvapivý je naopak fakt, že nejviditelnější persona současné „nomadic folk metalové“ scény nepochází z Altajských svahů, ani z pouště Gobi, ba dokonce ani z Ulánbátaru, ale z New Yorku.

Nature Ganganbaigal, rodilý Číňan s mongolskými kořeny, se svým původně sólovým projektem Tengger Cavalry stihl dostat pod lupu médií jako Billboard nebo CNN. Za sedm let tvorby má za sebou šest desek, které staví na syntéze tklivých melodií hraných na morin khuur se zvukem silně zkreslené kytary. Kytarová sóla a zejména v pomalejších doom metalových pasážích vynikající hrdelní zpěv pak ladí zvuk do unikátní, exotické atmosféry.

Novější alba už Nature Ganganbaigal netvořil sám, ale spolu s plnohodnotnou kapelou. Lze na nich vypozorovat tendenci osvěžit zdlouhavé urtyn duu utopené ve vrstvách rituálních bubínků a repetitivních kytar pomocí thrash metalových riffů a anglických textů. Je to stravitelnější, ale méně originální.

Co je naopak velice originální, je tvorba kapely Ego Fall z čínské provincie Vnitřní Mongolsko. Ti se totiž nebáli zajít ve své odvážné hudební alchymii ještě o jeden krok dál a kromě tradiční mongolské hudby a metalu přimíchat i syntezátory, samplery a různé další prvky elektronické hudby. Jejich hudba je mnohem dynamičtější, než spíše doomoví Tengger Cavalry. Hrdelní zpěv kromě hluboko ponořených meditativních poloh přechází i do vysokých alikvót, zejména pak v kombinaci s pozitivně znějícími pasážemi brnkanými na třístrunné sanxiany. Ego Fall se pohybují spíš na pomezí melodického death metalu a metalcoru. I když těžko škatulkovat interpreta, který kromě hrdelního zpěvu a growlingu používá i čistý zpěv.

O rozmachu nomadic folk metalové scény svědčí kromě přibývajících pozitivních ohlasů ze strany kritiků i stále častější zvaní kapel na evropské festivaly jako Wacken, Tuska nebo Nova Rock. Kromě výše zmíněných interpretů na ně z dálného východu dorazili i další průkopníci folk metalu ovlivněného mongolskou tradiční hudbou, jako například The Nine Treasures nebo Voodoo Kungfu.

Evropskému folk metalu se za necelé tři desítky let své existence úspěšně podařilo vykrást všechny keltské, galské, vikingské, slovanské a další lidové písně, zhudebnit všechny legendy, které byly na starém kontinentu kdy tradovány. Je pravděpodobně nejvyšší čas nebrat asijskou folk metalovou scénu jako bizarní úlet, ale jako nový a regulérní směr ubírání se žánru.

Autor:Prokop Vejda