Hřebejk oholil české dějiny. Zahradnictví: Dezertér je sága vyprávěná jako situační komedie
Z filmu Zahradnictví: Dezertér si budu nejvíc pamatovat scénu, kde Jiří Macháček s knírem a ve svetru sedí na špinavém záchodě s vánočkou v dlaních. Je to výjev, který se až příliš snaživě pokouší vyjádřit něco velmi jednoduchého – oproti loňským Vánocům, které byly pro hlavního hrdinu filmu plné radosti a pohody, jsou ty letošní doslova „v hajzlu“. Zároveň je to obraz, ve kterém je spousta věcí až perverzně špatně. Podobně nepatřičným, nevhodným, ale zároveň neškodně jalovým dojmem působí i zbytek filmu.
Druhý díl trilogie Jana Hřebejka a Petra Jarchovského Zahradnictví se neodehrává v zahradnictví, ale v holičství. Podle sloganu na plakátech to má být „příběh holiče, kterého oholili“, ale ve skutečnosti to znamená, že ho komunisté po roce 1948 připravili o jeho firmu a on se začal tak bát, že utekl pryč od rodiny. Většinu času se film tváří smrtelně vážně a zádumčivě, zároveň má dějově předcházet Hřebejkovu nejslavnějšímu filmu, komediálním Pelíškům. Projevuje se to tak, že ve filmu vystupuje postava cholerického otce z Pelíšků Krause a opakuje některé jeho důvěrně známé hlášky.
Zkrátka a dobře, Zahradnictví: Dezertér dramaturgicky zoufale nefunguje. Pokouší se snést do jednoho filmu tolik vzájemně protichůdných ambicí, až se nevyhnutelně rozdrolí do série volně propojených scének, které místy působí jako tragická rodinná sága, občas jako komedie a často také jako další z dlouhé řady domácích filmových vyprávění o tom, jak český národ v dějinách trpěl.
Zatímco ambice vkládané do Hřebejkovy trilogie jsou přinejmenším zmatené, v samotném vyprávění a postavách vládne průzračná jednoduchost. Dobrým příkladem je právě Kraus z Pelíšků. Všechno, co se o něm v Zahradnictví dozvídáme, v podstatě už známe z klasické Hřebejkovy komedie – že je zapřisáhlý antikomunista, který s oblibou svými názory provokuje okolí, že válku strávil v nacistických lágrech, že má dceru, ale přál by si syna, a dokonce i to, že „dává bolševikovi rok, maximálně dva“ (v Zahradnictví ještě „dva roky, maximálně tři“).
Ještě daleko naivněji a bezelstněji film působí, když nám Hřebejk a Jarchovský podávají nástup komunistů k moci po roce 1948. Průběh je podobný jako při nástupu nacistů v prvním díle. Znovu se potvrzuje, že Zahradnictví je dokonalým ztvárněním oblíbeného českého mýtu o zemi, kde je všechno krásné a spořádané, dokud ji někdo nezačne nahlodávat zvenčí. Je to totiž rodinná sága, která se odehrává v idylickém mikrosvětě jedné rodiny, jejíž členové jako by neustále slavili Vánoce, případně si v klidu a radostně hospodařili ve svých milovaných, a zároveň poněkud eskapistických zaměstnáních, ať už je to obhospodařování kaktusů, nebo provozování luxusního kadeřnictví, a vůbec nepřišli do styku s okolním světem. Mohlo by to tak být donekonečna, kdyby okolní svět najednou nezačal rodinku rozvracet.
Nacisté v prvním díle alespoň přišli opravdu „zvenku“, z hitlerovského Německa. Je ale až groteskní, že se stejným způsobem odehraje i komunistický převrat. V okolí postav se najednou začnou objevovat na první pohled odpudivá, křivácká individua, která mají čím dál větší slovo, protože kdesi v abstraktním neviditelném centru dění získávají zničehonic čím dál větší podporu a moc. Všechny komunistické postavy, které ve filmu vystupují, v čele s Krausovým bratrem, jeho sousedem a mladým zaměstnancem v kadeřnictví, jsou vyobrazené jako na první pohled nesympatické, zákeřné figury, ve kterých se koncentruje pestrá paleta všech možných negativních vlastností, shrbenou figurou či impotencí počínaje a všemožným prospěchářstvím, udavačstvím a zbabělostí konče. Komunisté jsou tu zásadně bývalí nacističtí kolaboranti, a pokud už byli v odboji nebo v nacistických lágrech, tak se tam, alespoň jak to film naznačuje, chovali dost ohavně.
Nejde o to, že by se komunisté neměli zobrazovat negativně, Hřebejk s Jarchovským však vytvářejí pouze karikatury. Film obrací naruby klišé z propagandistických filmů totalitní éry, kde byli komunisté zobrazování jako ztělesnění všech lidských ctností, jen zaměňuje kladná znaménka za záporná. Vychází z toho dílo, které je stejně černobílé jako padesátkové komunistické agitky, zaměňuje ale černou za bílou.
Stejně jasně předepsané linie panují i v genderu. Zatímco mužské postavy jsou aktivní, rozhodné a nekompromisně hájící svá přesvědčení, ženy je neustále ustrašeně přemlouvají ke kompromisům, ústupkům a konformnímu jednání. Když kadeřník Otto uteče od rodiny a jeho příbuzní se za ním vydají na Slovensko, příznačně to není jeho manželka, kdo si s ním jde promluvit – tu Hřebejk a Jarchovský nechávají plačtivě čekat venku v autě. Namísto toho mu do duše promlouvá zásadový Kraus.
Hřebejkovu divadýlku vyhrocených, ale prostinkých morálních dilemat příliš neprospívá ani to, že do hlavních rolí obsazuje moderátory a baviče. Jiří Macháček sice není tak unylý a nevýrazný jako Ondřej Sokol v prvním díle, ale jeho stále stejný dobrácký výraz, který na filmové diváky permanentně nasazuje už od Samotářů, také nestačí pokrýt poměrně dramatické (i když ne moc dobře motivované) proměny v povaze hlavního hrdiny Otty.
Hřebejkův Rodinný přítel zavlažuje Zahradnictví mdlým sentimentem
Prázdné lidské nádoby, prázdná slova, prázdný film.
Ne že by Pelíšky byly nějak výrazně složitější film. Ve své podstatě byly stejným konejšivě jednoznačným pohledem na naši totalitní minulost. Linie mezi zlými komunisty a hodnými antikomunisty byly stejně ostré. Muži byli stejně zásadoví a ženy stejně zbabělé. Dokonce platilo i to, že hrdinové Pelíšků byli podobně jednoduché a jasně determinované figurky. Jenže to všechno bylo obalené v komediální nadsázce a v ostalgickém vzpomínání, tenkrát ještě tolik neokoukaném a svěže smířlivém. Dnes, po téměř dvaceti letech od Pelíšků, se Hřebejk s Jarchovským pokoušejí přistupovat ke stejnému tématu s nepoměrně větší vážností. Zachovávají ale stejně černobílé vidění, stejně jednorozměrné postavy, a dokonce i podobný ansámbl, složený spíš z televizních bavičů než z profesionálních herců. Vyprávění Dezertéra nakonec vlastně nenabízí nic moc víc, než co nám řekne slogan „příběh holiče, kterého oholili“.
V Zahradnictví se ukazují limity autorského týmu Hřebejk-Jarchovský snad nejbolestněji z celé jejich kariéry. Jejich trilogie má také z celé filmografie dvojice největší ambice. Tvůrčí tým, který začínal na situačních komediích, tak trochu u jejich principů zůstal i ve svých umělecky čím dál nestřídmějších počinech. V Pelíškách nebo i v Musíme si pomáhat by obraz Jiřího Macháčka na záchodě s vánočkou zdaleka nevypadal tak vyšinutě jako ve filmu, který má být seriózní kronikou české rodiny zdevastované dějinami dvacátého století.
Hodnocení: 34 %
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
