HRTL v Czechingu 2017: Zásadní je přestat dělat kompromisy

Producent a syntezátorový virtuos Leoš Hort alias HRTL nevytváří jen nové zvuky, ale rovnou celé nástroje. Jako jeden z důležitých členů lokálních „moduláristů“ patří k brněnskému kolektivu Bastl Instruments, který je dobře zavedený v přátelské mezinárodní komunitě hudebních nerdů, hračičků a konstruktérů. I HRTL už koncertuje snad více v zahraničí než u nás. Za svou debutovou dlouhohrající desku Dataloss získal žánrového Anděla a nyní je nominovaný v hudebně exportním projektu Radia Wave, který vybírá talenty alternativní popové scény s potenciálem uspět v zahraničí. Absolutního vítěze, který získá možnost nahrát a vydat nové EP, hned několik příležitostí koncertovat v zahraničí i možnost dostat svou hudbu do zahraničních rádií, vybere odborná porota. Svého favorita můžete vybírat i vy, na stránkách Czechingu.

Jaké byly tvé hudební začátky? Pamatuješ si nějaké zásadní momenty, které tě formovaly?
Psal se rok 1999 a já jsem na popud svých rodičů začal navštěvovat lekce kytary. Dostal jsem tříčtvrteční akustickou španělku s nylonovými strunami a chodil jsem na lekce během první, druhé i třetí třídy, ale vlastně mi to vůbec nešlo. Po třech letech jsem se na to vykašlal a vlastně jsem na hudbu zanevřel. Ale to trvalo asi jen do mých třinácti, kdy jsem začal poslouchat nějaký grungeový kapely, Nirvanu a Foo Fighters, a v rohu furt ležela ta moje tříčtvrteční dětská španělka. Tak jsem ji vytáhl a začal jsem oprašovat akordy. Učil jsem se pak ještě na bicí a kontrabas i baskytaru. Když mi bylo patnáct, tak mi můj spolužák Nikolas Petrlík, ze kterého je dnes velice talentovaný umělec a kreslíř, předal cédéčko s výběrem elektronické hudby vydavatelství Warp. Takový zvuk jsem nikdy dřív neslyšel, úplně mi to převrátilo vnímání. Chtěl jsem dělat něco podobného a do Googlu jsem zadal „music making software free download… now“. Stáhnul jsme si demíčko Fruity Loops a začal jsem do toho klikat.

Kdy jsi začal uvažovat o tom, že se budeš hudbě věnovat profesionálně?
Nejsem si úplně jistej, ale myslím, že to bylo, když jsem se vrátil ze stáže v Maďarsku, kde jsem byl v rámci studia na FAVU. Celý svoje náctiletý období jsem strávil studiem umění, kreslil jsem, maloval, pořád jsem si myslel, že to bude něco vizuálního. Ale na stáži jsem strávil půl roku ve studiu zkoumáním zvuků a nahráváním a učením se spousty technik, které používám doteď. Když jsem se vrátil, tak už jsem měl „mind set“ přenastavený na to, že nebudu výtvarný umělec, ale že se budu snažit stát hudebníkem. To bylo asi v roce 2013. Vytáhl jsem svoje první nahrávky a založil projekt HRTL.

Co to vlastně v tvém případě obnáší být profesionálním hudebníkem?
Je to o tom, nedělat kompromisy. A to myslím hlavně, co se týče času, který tomu chceš obětovat. Prostě všeho, čeho jsi ochoten se vzdát, abys mohl dělat hudbu. Do té doby je to vlastně jen bokovka nebo nějaký útěk, třeba od chození do práce nebo do školy. Když jsem udělal tenhle „flip“, který byl spojený hodně s tou stáží a tím, že jsem pak vyhrál Anděla, tak najednou přestaly existovat překážky. To jsem třeba zažil s živým streamováním na Facebooku. Normálně by to pro mě bylo komplikovaný v tom, že nemám peníze na techniku, abych to mohl dělat, ale pokud to člověk má nastavený tak, že to chce dělat, tak ten problém vyřeší, i kdyby si na to měl půjčit nebo kvůli tomu týden nespat. Prostě má to tak být, tak jdu a udělám to.

Jak svou hudbu popisuješ a jak o ní přemýšlíš?
Přemýšlím o ní tak, že je to nějaká cesta. Každý krok je krok kupředu. Když se podívám na své současné nahrávky a ty z před půl roku, tak je vidět, jak se mi mění prostředí a témata, které zkoumám. Vždycky se na něco zaměřím a postupem času se to transformuje. Ty nahrávky jsou takový deníček nebo cesta.

Máš pocit, že patříš k nějaké hudební scéně?
Já jsem součástí scény, kterou se snažím spoluvytvářet. Scény moduláristů. Ta scéna pár let zpátky neexistovala a vyrostla z něčeho malinkatýho, nadšeneckýho a je pro mě vzrušující být u zrodu. Ta scéna je napojená na techniku, spojuje nás formát, stejný nástroj, který s sebou nutně nese nějaké principy používání. Je to hrozně přátelská komunita a je jedno, že má svůj „meeting point“ na internetu. Chováme se jako skutečná komunita, kde se lidé navzájem znají a pomáhají si.

Jak se vlastně taková technika a nástroje shání?
Celé to odstartovalo v roce 1995, kdy si Dieter Doepfer objednal paletu plechu a řekl, tak tohle bude Eurorack a tohle bude Modular, a vyvinul pár těch prvních modulů. Na začátku byl sám a dnes je těch značek možná tři sta. Je to šílený, co vlastně nastartoval. Nakonec z toho vznikl nejrozšířenější a nejlevnější formát pro princip, který je vlastně hrozně starý. Dávno předtím, než byly nějaké synťáky s presety a klávesami, tak to vypadalo právě takhle. Pak se na to na čtyřicet let skoro zapomnělo a teď to zažívá obrodu. Od Dietera Doepfera se to postupně nabalovalo na tuhle bandu nadšenců. Někteří se chtějí realizovat technicky a nějaké zadostiučinění je pro ně to, že na to pak hudebníci jako já hrají. A naopak jsou hudebníci, kteří jsou fascinovaní blikajícíma světýlkama a káblama. Pak se jednou za rok všichni potkáme na Super Boothu (veletrh nezávislých vývojářů syntezátorů – pozn. autorky) a všichni jsou hrozní kámoši. Není tam konkurence, nikdo nikomu nezávidí a vždycky je to hrozně fajn. Spousta těch meetingů je o tom, že členové komunity dělají něco pro ostatní členy.

Co by podle tebe nemělo chybět kapele, která se snaží uspět v zahraničí?
Takový hudební projekt by měl hlavně komunikovat směrem ven, takže adoptovat angličtinu, mluvit k celýmu světu. Pokud budu promlouvat jen do svého kraje, tak potom je hodně těžké opustit tuhle bublinu. Je potřeba použít všechny nástroje, které máme dneska k dispozici. Internet je obrovská výhoda.

Jaký je tvůj osobní cíl v hudební kariéře?
Já jsem nastavování met už opustil, protože jak se posunuji dopředu já, tak se posunují i moje cíle. Před pár lety byl můj sen zahrát si na velký stagei na Flédě, když jsem si tam zahrál, tak jsem si říkal, že by bylo super mít nacpaný koncert v Praze. A když se stalo i to, tak jsem chtěl hrát v Berlíně a pak jsem chtěl mít další nacpaný koncert v zahraničí. Jak běžíš za tím svým cílem, je pořád stejně daleko. Řekl jsem si, že na to kašlu a budu si užívat tu cestu, postupovat dopředu a nechám se příjemně překvapovat výsledky, které na mě čekají po každém kroku.

To působí tak, že se ti ty mety plní docela rychle?
Já nevím, jestli je to rychle, nebo pomalu. Vím, že jsou projekty, které musely hrát deset let underground a objíždět garáže, než se jim podařilo prorazit. Věci se dějou. Když jsem začal dělat streamy na Facebooku, tak jsem pak šel spát a ráno jsem měl dvojnásobek fanoušků. Pak přemýšlíš o tom, co to znamená. Je to velký skok? Chutná mi snídaně líp? Myslím, že je to super, ale hlavně si to musí člověk užívat a nepřemýšlet nad tím, jestli se mi daří, nebo ne. Ty věci jsou relativní, vždy záleží, s čím je porovnáváš. V rámci Brna se mi daří neuvěřitelně, v rámci České republiky se mi asi taky daří dobře. V rámci scény asi taky dobře. Ale pak si stoupnu vedle člověka, který hraje třikrát za víkend koncert, o kterém sním. Jednou tam možná budu taky, ale nechci se k tomu upínat. Užívám si, že mám možnost hrát v tomhle prostředí pro lidi, který to baví, a taky cestovat, poznávat nový lidi. Všechny tyhle věci jsou skvělý a jdu jim naproti. Plánování jsem už zavrhl.

Co tě zásadně posunulo dopředu?
Největší skok byl, když jsem začal dělat live streamy. Otevřelo mi to dveře ke spoustě dalších možností, třeba k vydavatelstvím, koncertům... Roztrhl se pytel s nabídkami.

Co by ti v této chvíli v budování kariéry nejvíce pomohlo?
Vzít si svoje vybavení a odstěhovat se během klubové sezóny do Amsterdamu. Brát všechny nabídky, co se přichomýtnou. Teď tam dojíždím a přijde mi, že tam probíhá diskuze, ve které mám co říct. Takže by mi dávalo smysl být v nějaké scéně, kde se to vaří. Ale jen na jednu sezónu, ukázat se a pak tam zase dojíždět.