Hudba a hry: Burial sampluje sbírání nábojů, Fatima Al Qadiri válečné střílečky

23. červenec 2015

Když se zhruba před deseti lety dostal do popředí trend osmibitové hudby, který míchal taneční elektroniku s inspirací v klasickém zvuku starých videoher, bylo to především znamení toho, že dospěla generace, pro kterou byly hry samozřejmostí a nedílnou součástí života. Producenti, kteří se s joystickem v ruce už narodili, do své tvorby organicky zapouštěli počítačové zvuky se stejnou samozřejmostí, se kterou citovali komiksy, filmy a popkulturu obecně.

Nejvýraznější zástupce osmibitové vlny, baltimorský producent Dan Deacon, to ostatně potvrdil na své průlomové desce Spiderman of the Rings z roku 2007 – název odkazoval na popcornové blockbustery, samotná hudba zase upomínala na euforii, kterou člověk prožívá při probíhání levelů v klasických plošinovkách. Snad ještě výrazněji tenhle pocit slastné nekonečnosti propojené s adrenalinem zhmotnila finská dvojice Desert Planet, jejichž desku Mario Built My Hot Rod můžeme s klidem označit za vrchol celého trendu.

Osmibitová vlna se ale postupem času ukázala jako krátkodobá a do popředí se dostali producenti, kteří s odkazem počítačových her zacházeli o něco kreativněji a subverzivněji. Hauntologický pionýr Ian Hodgson, který na svém vlastním labelu Gecophonic Audio Systems vydává dystopické elektronické opusy coby Moon Wiring Club, prý všechny beaty tvoří pomocí PlayStationu. Ikonická herní konzole je velkou inspirací i pro nejvlivnějšího producenta posledních deseti let, průkopníka dubstepu Buriala. Ten v dnes už legendárním rozhovoru s Markem Fisherem pro magazín The Wire prozradil, že velká část jeho beatů jsou jenom zmutované zvuky sbírání nábojů ve střílečkách a že hraní her je pro něj s přehledem největší hudební inspirací.

Čtěte také

Zatímco Burial sampluje nehudební herní zvuky, vaporwavoví hudebníci v čele s maskovaným producentem Blank Banshee oslavují především soundtracky k japonským RPG sériím jako Final Fantasy nebo Legend of Zelda. Debutová deska Blank Banshee z roku 2012, která je příkladem mistrovského samplingu, využívá kultovní melodii z asi nejslavnějšího dílu série Legend of Zelda – Ocarina of Time. Estetika japonských videoher je jednou z nejdůležitějších ingrediencí celé vlny mikrožánru vaporwave, který nevyužívá jen soundtracky, ale přeneseně i celou videoherní vizualitu.

Nejpůsobivější spojení videoher a hudby v poslední době nabídla kuvajtská producentka a umělkyně Fatima Al Qadiri, která je momentálně nejvíc zaměstnaná působením v superskupině Future Brown. Na EP Desert Strike, které je poctou stejnojmenné válečné střílečce od Electronic Arts, zhudebnila vlastní zkušenost s válkou v Perském zálivu – v době napadení Kuvajtu Irákem totiž společně se svými rodiči zůstala v zemi a to, co se dělo prakticky za okny jejich domu, zároveň prožívala při hraní videohry. S instrumentálním grimem, který je ovlivněný zvuky raket a sirén, přišla téměř o deset let později, to ale zároveň dokazuje, jak hluboce jsou videohry v producentech zakořeněné. Ačkoliv se to může zdát nadsazené, většina současných producentů totiž operuje ve dvou módech – existují buď v klubu, nebo před obrazovkou.

autor: Jiří Špičák
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.