Hudba, která si neříká krautrock

Už úvod knihy Hudba, která si neříká krautrock je vystavěný na zajímavém paradoxu, který zároveň vysvětluje její název. Většina hudebníků, které jsme si postupem času zvykli zařazovat právě do šuplíku krautrock, totiž toto označení odmítá. Není to jenom proto, že kraut je původně posměšné označení Němců, které si vymysleli Britové. Citáty v úvodu publikace od Petra Ference spíše naznačují, že ačkoliv se o krautrockovém hnutí mluví jako o scéně, většina do ní zařazovaných kapel spolu ve skutečnosti měla jen málo společného.

Možná i proto je kniha popisující německou experimentální scénu především 70. let formálně rozdělena do kapitol, které se věnují příběhům jednotlivých skupin. Hudba, která si neříká krautrock tak sice na první pohled evokuje spíše encyklopedii než konzistentní vyprávění o jednom fenoménu, tahle představa se ale rozplyne hned při čtení první kapitoly.

Ta popisuje skupiny, jako jsou Amon Düül II nebo Guru Guru, jejíž členové vyšli ze stejného podhoubí jako militantní aktivisté z Frakce Rudé armády, která vešla ve známost spíše jako skupina Baader-Meinhof. Kniha se tedy neobejde ani bez základního sociopolitického kontextu a podává ucelený obraz nejenom o krautrockové hudbě, ale i o náladě společnosti v tehdejším západním Německu.

Kraftwerk |foto: Oficiální Facebook Kraftwerk

Kapitoly se kromě zmíněných skupin věnují i známějším jménům, jako jsou Faust, Can, Neu! nebo Kraftwerk. Velmi osvěžujícím a hlavně funkčním prvkem jsou několikastránkové vsuvky, které se vztahují k právě diskutované kapele a rozšiřují kontext. V knize tak můžeme narazit na mikroeseje o hudební tvorbě nehudebníků, použití gramofonu v procesu skládání hudby, krátký životopis vynálezce Moogova syntezátoru Roberta Mooga nebo třeba pojednání o komerčním úspěchu Pink Floyd.

Právě díky četným vsuvkám není možné knihu považovat za pouhou zprávu o dávno mrtvé scéně, ale slouží spíše jako odrazový můstek, který posluchače nasměruje při jeho hudebním hledání a zároveň mu nijak násilnou formou nastíní souvislosti. Velmi účinným prvkem v téhle hudební výpravě je i výběr z diskografie konkrétních kapel, který každou kapitolu uzavírá. I díky němu se tak kniha stává velmi jasným a srozumitelným průvodcem – zároveň se ale Ferenc umně vyhýbá povrchnosti a jaksi automaticky u čtenáře předpokládá určitou míru otevřenosti a ochoty zakoušet nepoznané zvuky.

Faust|foto: Oficiální MySpace Faust

Kniha Hudba, která si neříká krautrock reprezentuje onen vzácný moment, kdy se erudice a hluboká znalost tématu protnou s nehasnoucím nadšením a dlouholetým fanouškovstvím. Publikace, která stojí na těchto dvou pilířích, pak na poli české hudební kritiky musí být událostí už z principu.

Petr Ferenc – Hudba, která si neříká krautrock (Volvox Globator, 2012)