Hudba mnou občas jen proteče. Teprve časem chápu, co mi chtěla říct, říká americká hudebnice YULLOLA

Zdá se mi, že si s každým novým albem buduješ svůj vlastní metaforický svět. Je to čistě fikce, nebo jsou v textech zároveň ukryté i nějaké části tebe samotné?

Ne, rozhodně to není jen fikce. Mám pocit, že v každém projektu, v každém albu, se nějakým způsobem odhaluju – i když často podvědomě. Když tvořím, ne vždycky přesně vím, co dělám, ale když se k té hudbě vrátím nebo slyším, jak ji interpretují ostatní, najednou si uvědomím: aha, tohle vlastně vypovídá o mně. Je to až trochu strašidelné – jako by se během tvorby probudila nějaká jiná část mě a začala sama od sebe mluvit. Často se mi stává, že složím skladbu a pak se ji musím naučit zpětně zahrát, protože v ten moment to vůbec nebylo racionální, spíš jako by to mnou jen proteklo. Hudba je pro mě způsob, jak komunikovat se skrytými částmi sebe sama, a díky tomu se o sobě vlastně spoustu věcí dozvídám. Je zvláštní se k té hudbě zpětně vracet, protože teprve tehdy mi dochází význam některých textů nebo melodií. Při psaní jsem netušila, co přesně znamenají – ale časem, v kontextu života, to začne dávat smysl. Celý ten proces je pro mě hodně intuitivní, skoro jako bych jen zprostředkovávala něco, co už ve mně bylo.

Takže se ti někdy stává, že tvoji posluchači a posluchačky dokážou pojmenovat to, co sis sama odžila a zprostředkovala – dřív než ty sama?

Ano, určitě. Mám pocit, že jsem spíš takový prostředník – něco mnou projde, vznikne z toho hudba nebo nějaký nápad, a pak už si to každý může číst po svém. Já to třeba cítím určitým způsobem, ale posluchačstvo si v tom často nachází něco úplně jiného. A to je na tom právě to krásný – je to otevřený, nic není daný, každý si to může interpretovat po svém. I když to prošlo skrz mě, vlastně to není moje.

Jak by podle YULLOLY vypadala vysněná show? Proč v její tvorbě nenajdeme skoro žádné featy? A co se stalo s jejím alter egem Jasper Lotti? Poslechněte si nový díl podcastu Vlna.