Hudební žánry z nultých let, na které jsme už zapomněli

11. říjen 2017
Animal Collective

Nultá dekáda byla zlatým časem hudební publicistiky, která ožila díky internetovým blogům. K nadšeneckému referování o novinkách patřilo i vymýšlení nových žánrů, které by dokázaly popsat kreativní kvas první internetové generace míchající staré a nové. Od prvních deseti let nového tisíciletí vlastně nejsme zase tak daleko, přesto spousta hudebních žánrů, které tehdy hýbaly debatami, už dnes nejen že neexistuje, ale možná jsme na ně dokonce už zapomněli. Z hlavy jsme jich vydolovali sedm plus jeden, na který bychom raději zapomněli.

Folktronica

Jsou žánry, které mají inteligentní názvy, a pak ty, které ho nemají. Folkotronica patří k těm druhým – míchání folku a elektroniky se tak začalo říkat na začátku tisíciletí. Novináři tehdy přemýšleli, jak popsat unikátní fúzi živých a digitálních nástrojů na desce Rounds producenta Four Teta, a na nic lepšího nepřišli. S nálepkou se nijak výrazně neidentifikovali ani další muzikanti, kteří ji dostali – Manitoba / Caribou nebo The Books a dnes se už nepoužívá.

Doporučená deska: Four Tet – Rounds (2001)

Šance na návrat: Maximálně v nějakém novém řetězci čajoven, který přikáže všem provozovatelům hrát rané desky Four Teta jako nejvíce nekonfliktní hudbu všech dob.

Freak folk

Začátek nulté dekády byl ve znamení zuřivého napojování na internet, jež jako protireakci přinesl také nostalgii po nevinnosti předdigitální éry. Skvělou protilátkou proti informačnímu přetížení byl freak folk, jehož výhonky se zjevily na přelomu tisíciletí s deskami Animal Collective a definitivně explodoval v první dekádě díky Devendru Banhartovi, CocoRosie nebo Joanně Newsom. Psychedlie, neo-hippiesáctví, lidová hudba a stará dobrá Amerika – freak folk si romantizoval divošství a věřil, že pod povrchem naší civilizace je něco dobrého. Po polovině dekády se jeho představitelé rozprchli do všech možných stran a dnes jejich staré a ve své době opěvované desky zní trochu jako špatně nahrané retro.

Doporučená deska: Animal Collective – Feels (2005)

Šance na návrat: Až se lidstvo definitivně připojí k virtuální realitě, pak se ve zbytcích přírodních rezeravcí rozprchnou neo-neo hippies a budou si pouštět revival freak folku.

Microhouse

V osmé a deváté dekádě byl house esencí klubového hedonismu, v novém tisíciletí se ale jeho formulky chopili intelektuálové. Experimenty s microsamplingem živily novinky v oblasti programů pro producenty a žánr microhouse popsal v roce 2001 publicista Philip Sherburne v časopise The Wire. Vladislav Delay, Jen Jelinek nebo Matthew Dear dělali hudbu, která se nikdy tak úplně nehodila na taneční parkety, proto se žánr nikdy nerozšířil mimo okruh fajnšmekrů.

Doporučená deska: Ricardo Villalobos – Alcachofa (2003)

Šance na návrat: Vzhledem k tomu, že si nikdo ani nevšiml, že microhouse existoval, těžko si někdo všimne, že se vrátil. Možná se už vrátil, možná vlastně nikdy neodešel a možná ani nikdy neexistoval.

Crunk

Crazy + drunk = crunk. Předvoj současné atlantské rapové vlny demoloval hitparády v polovině dekády díky hitům Lil Jona & The Eastside Boyz a Ying Yang Twins, později na něj naskočily i hvězdy jako Usher nebo Chris Brown. Crunk byl křížencem mezi rapem a punkem, v němž ale má své místo i vykřikování fotbalových fanoušků nebo nefalšovaný moshpit. Po uhlazeném ohlížení po devadesátkách to byl závan svěžího vzduchu a inspirace pro dnešní rapové excentriky z Atlanty. S odstupem se to ale už moc poslouchat nedá.

Doporučená deska: Three 6 Mafia – Most Known Unknown (2005)

Šance na návrat: V rapu zatím retrocykly moc nejedou a jestli se do hip hopu vrátí živočišná syrost, pak to spíše bude díky britskému grimeu.

Nu-rave

Bylo nebylo. Bohužel ale spíš bylo. V polovině nulté dekády byli britští novináři posedlí vymýšlením škatulek a nu-rave začalo spíše jako vtip šiřící se v recenzích na singly skupiny Klaxons. Na míchání rocku a elektroniky nebylo nic revolučního ani v osmdesátkách, stejně jako na oživování estetiky raveové kultury z bezpečí hipsterské ironie. Z nu rave se brzo stala nefalšovaná noční můra, na kterou jsme už naštěstí o dekádu později milosrdně zapomněli. Nebo snad ještě někomu říkají něco jména jako New Young Pony Club nebo Shitdisco?

Doporučená deska: Klaxons – Myths of the Near Future (2008)

Šance na návrat: Až si Donald Trump a Kim Čong Un shodí na hlavu atomovky a v Evropě zavládnou fašistické diktatury, možná budeme na nu rave ještě rádi vzpomínat. Jinak ne.

Nu-disco / space disco

V něčem to měli hudební novináři v nulté dekádě vlastně docela jednoduché. Při vymýšlení nových škatulek stačilo vzít libovolný starý žánr a přilepit k němu předponu „nu“ a bylo. Disco si také zažilo svoji renesanci, ale ne to brakové, nýbrž to dřevní, pravověrné a dobré (pro ty, kteří o sobě tvrdí, že mají vkus). Resuscitace někdejší spirituální taneční hudby přišla z Norska se jmény jako Lindstrøm nebo Prins-Thomas, kteří kromě Studia 54 šilhali i do kontinentální Evropy (Giorgio Moroder). Sami pak preferovali spíše termín space disco.

Doporučená deska: Lindstrøm – Where You Go I Go To (2008)

Šance na návrat: Až se bude létat na Mars na dovolenou, bude space disco hrát jako soundtrack revival kosmického disca. Dřív asi bohužel ne.

Witch house

Konec dekády přinesl ekonomickou krizi a s ní i chumrné myšlenky a nic nevystihuje lépe náladu tohoto období než prazvláštní mix gotické postpunkové atmosféry, hip hopových beatů stylu chopped & screwed a noiseové hudby. Tedy kdyby si ho skutečně ještě někdo pamatoval. Šamanství, horor, okultní vědy – witch house čerpal z temných proudů lidského vědomí, smíchat všechny ingredience do skutečně zajímavé hudby se ale podařilo jen pár skladbám. Za zmínku stojí Salem, kteří ale po slibném debutu King Night zmizeli zpátky do tmy, další jako Zola Jesus, Holy Other nebo oOoOO postupně škatulku opustili.

Doporučená deska: Salem – King Night (2010)

Šance na návrat: Relativně slušná, žánru se ale musí chopit chybně naprogramovaná virtuální inteligence, která v rámci propagace své desky nechá vybouchnout několik atomových elektráren po celém světě.

Bonus - žánr, na který bychom rádi zapomněli, ale nejde to

Nu metal

V polovině devadesátých let ještě fúzování rapu a metalu vypadalo jako docela dobrý nápad (Deftones, Korn), pak ale tahle vlna explodovala do mainstreamu a povýšila klišé na svátost. Sebelítost, slapová basa a špatný bělošský rap zaplavily v roce 2001 hitparády – Hybrid Theory od Linkin Park se stalo nejprodávanější deskou dekády, obří úspěchy slavili i Slipknot nebo Staind. Není asi náhoda, že období nu metalu je zároveň časem nejtěžšího úpadku pro metal i hip hop – v roce 2003 začíná popularita žánru uvadat a štafetu nejnenáviděnějšího žánru přebírá emo.

Doporučená deska: není

Šance na návrat: Kdekoliv si frustrovaní teenageři bez sexu koupí balení piv, čeká na svoji šanci Fred Durst. Nedovolme mu převzít nadvládu nad naším světem!

Další články autora