Hype Williams: Národ nostalgických šprýmařů

18. duben 2011

Web coby nástroj světového hudebního hypeu dokáže občas vyplavit i jména, jejichž trvanlivost nekončí s následující výplatní páskou hudebního recenzenta. Jedním z takových projektů je i tajuplná dvojice operující ve vodách internetu pod jménem Hype Williams. Jejich třetí dlouhohrající desku One Nation vám ve své recenzi přiblíží Jan Bárta.

Rezident z města nad Temží Roy Nnawuchi alias Roy Blunt a jeho estonská známá Inga Copeland tvoří svůj enigmatický mediální obraz pod jménem Hype Williams (neplést se známým afroamerickým režisérem klipů na MTV) už zhruba rok. Mediální cirkus kolem tohoto londýnsko-berlínského dua živí zastřené fotky plné nazelenalého kouře, sporadické rozhovory a výkřiky povalující se různě po internetu a vlastní YouTube kanál plný krátkých absurdních homevideí. A v neposlední řadě také jejich podmanivá hudební tvorba stojící kdesi na pomezí zprofanovaného „witch house“ zvuku a aktuální vlny nostalgií nasyceného popu.

Po dvou deskách vydaných v limitovaném nákladu na značce De Stijl se Hype Williams přesunuli na základnu hypnagogického popu – na label Hippos in Tanks, který je domovem interpretů jako Grimes a Laurel Halo nebo projektu Games. Zde vydali v březnu opět v omezeném nákladu na bílém vinylu své třetí dlouhohrající album nazvané One Nation.

02311339.jpeg

One Nation je deska doslova napěchovaná cizími vlivy. Ve skladbách Businessline a Unfaithful jsou slyšet ozvuky pastorálních nálad Boards of Canada a raného ambientního období Aphexe Twina. Tracky Ital a Warlord se nesou v duchu pokroucených RnB popěvků a zkouřených hiphopových beatů á la Salem a slastné syntezátorové vlny ve skvostné Break4love jako by vypadly z dílny Oneohtrix Point Never. Hype Williams si však dávají záležet na úsporném lo-fi přístupu a jejich skladby vystavěné kolem jednoho dvou nosných motivů s retrobeatovým podkladem ve výsledku nepůsobí přeplácaně a nenasytně, jak by se při pouhém výčtu inspiračních zdrojů mohlo zdát.

Poučená nadžánrová směs se kromě adiktivní poslechovosti vyznačuje ještě jedním tmelícím faktorem – nadhledem a smyslem pro humor. Blunt a Copeland nejsou urputnými sonickými experimentátory ani temnými mesiáši s trojúhelníkem na čele – celou jejich tvorbou se vine prvek ironie jak basová linka. Konopné listy a THC pseudonymy, virální videosrandičky a názvy skladeb jako „Your Girl Smells Chung When She Wears Dior“ dávají o povaze těchto dvou mediálních zakuklenců tušit mnohé.

„Nejlepší umění je legrační a vtipné. Nemůžete brát sami sebe moc vážně,“ prozradil Blunt v rozhovoru pro magazín Wire. A my v souvislosti s jejich další připravovanou deskou, která vyjde tentokrát na londýnském Hyperdubu, můžeme jen dodat: „Don't Believe the hype. Believe the Hype Williams!

autor: Jan Bárta
Spustit audio