I v květináči může být párty. Kdo píše hudbu pro kytky?

Ať už je to hudba, nebo lidská řeč, vibrace, které tyto zvuky vydávají, prý mají vliv na rostlinné buňky, které na ně reagují produkováním většího počtu nutrientů. Nahrávek se speciálně sladěnými vibracemi, které mají podporovat správný růst rostlin, najdeme kupodivu docela dost. Moc zajímavý poslechový zážitek ale nepřináší, tedy pokud nestojíte o tříhodinovou smyčku tajemného šumění a chroupání. Naštěstí se najde i velké množství hudebníků, kteří květinový koncept dotáhli poněkud dál a vytvořili mimoděk celý ambientní žánr.

Snad nejznámějším albem, které bylo zkomponováno vyloženě pro květiny, je Mother Earth’s Plantasia kanadského skladatele Morta Garsona. 

V dnešní době se Plantasia těší oddané, můžeme říct až kultovní fanouškovské podpoře. Nebylo tomu ale vždy tak. Když vyšlo v roce 1976, byl to vyložený propadák. Za čtyřicet let své existence si ale vytvořilo obrovské věrné obecenstvo, které jej vnímá jako jedno z nejzajímavějších průkopnických děl elektronické hudby. Mezi fanoušky Garsonovy tvorby patří například americký producent Brendan Wells. Toho Plantasia dokonce inspirovala natolik, že minulý rok vydal album nazvané Music for People and Their Plants.

Zatímco na Západě jsou takovéto nahrávky sporadickým fenoménem, v Japonsku kolem nich vzniklo během sedmdesátých až devadesátých let minulého století celé hudební a filozofické hnutí. Takzvaný japonský environmentální minimalismus se pokoušel vytvořit protiklad čím dál tím uspěchanějšímu životu ve velkých městech. Pomalé ambientní skladby se snaží vyplnit mezery mezi hlukem aut, kanceláří a domácích spotřebičů něžnými syntezátorovými drony. Mnoho z nich se kvůli tomu uchyluje právě k napodobování rostlin, nebo k nim přímo promlouvá. Album Green Hirošiho Jošimury (o kterém jsme se nedávno zmiňovali i v příspěvku o soundscapes) se pokouší ztvárnit to, jak asi vypadá rostlinný cyklus a jak přesně zní zelená barva. Podle ohlasů kritiků se zdá, že pokud má fotosyntéza soundtrack, tak je to určitě tohle. 

Japonský minimalismus byl nečekaně popularizován po roce 2010 díky přehrávacím algoritmům na YouTube. Ty začaly posluchačům, kteří projevili zájem o ambientní, jazzovou a elektronickou hudbu, nabízet alba, jako je například právě Green nebo Through the Looking Glass od Midori Takada a Kakashi od Jasuakiho Šimizu. Tato tři zmíněná alba se, společně s několika dalšími, těšila takové popularitě, že byla re-masterována a poprvé od svého vzniku vydána pro zahraniční trh.

Vlna „květinové síly“ ale nezůstala jen v experimentální elektronice. Stevie Wonder vydal v roce 1979 koncept album nazvané Journey Through the Secret Life of Plants. Vzniklo jako soundtrack k dokumentárnímu filmu The Secret Life of Plants, inspirovanému stejnojmennou knihou, jejímž hybným momentem je pokus o rozvrácení moderní biologie a vědy. Autoři místo toho obhajují názor, že rostliny původně pochází z jiné dimenze, kterou obývají mimo jiné i skřítci, víly a podobná fantastická stvoření. Tato tvrzení obhajují v knize daty sebranými z rozsáhlého snímání květin za pomoci polygrafu a dalších přístrojů. 

Na snímání rostlin narazíme v hudbě i dnes. Společnost Data Garden dokonce vytvořila přístroj, s nímž jde tvořit hudbu s pomocí rostlin. Takzvaný MIDI Sprout snímá biometrické signály, se kterými se pak dá pracovat třeba jako s daty v syntezátoru nebo hudebním softwaru. U nás s rostlinami takto pracuje například brněnská modulárová hudebnice Nikol Štrobach.