Indonesistka Michaela Budiman: Své děti jsem v šátku nikdy nenosila

18. říjen 2017
Michaela Budiman

Michaela Budiman stojí za obnovením oboru indonesistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Sama indonéštinu vyučuje a věnuje se pohřebním rituálům kmene Toradžů – jednoho ze tří stovek etnik obývajících Indonésii.

Když před jedenácti lety dělala Michaela v rámci své disertační práce terénní výzkum na ostrově Sulawesi, potkala tam svého budoucího manžela, Indonésana z protestantské rodiny z ostrova Jáva. Po třech letech porodila prvního syna a za pět let druhého. Dětem je dnes osm a tři roky. Manžel Michaely před rokem a půl náhle zemřel na rakovinu, bylo mu 37 let. Vdově dnes pomáhá s udržením jazyka a kulturních zvyklostí Indonésie v domácnosti indonéská chůva.

„Po smrti manžela jsem se rozhodla, že musím sehnat někoho, kdo s dětmi bude mluvit indonésky. Koneckonců mají půl rodiny v Indonésii a já sama indonéštinu vyučuji. Styděla bych se, kdyby moje děti indonésky neuměly. Takže jsme našli jednu slečnu, která je dnes téměř jako člen rodiny,“ říká Michaela, která mluví se svými dětmi česky.

Indonésie je čtvrtý nejlidnatější stát světa. Je zemí s největším počtem muslimských obyvatel, ale také s obrovským množstvím různých etnik, která mají vlastní zvyky a tradice. Kroky českých turistů nejčastěji míří na Bali, kde se například malé děti nikdy nepokládají na zem a tradičně se nosí v šátku.

„Já jsem své děti v šátku nikdy nenosila, vždycky jsem je vozila v kočárku. Z šátku mě bolí záda. S manželem jsme se shodli, že budeme děti vychovávat spíše evropským způsobem, a tak to také je. Na můj vkus se dětem v Indonésii příliš ustupuje. Nikdy tam dítě nesmí plakat a vždycky se nějak udělá to, aby nekřičelo a bylo naprosto spokojené. S manželem jsme byli naprosto za jedno v tom, že je v pořádku, když dítě občas zapláče a nejsou okamžitě saturovány jeho potřeby,“ říká Michaela.

Poslechněte si celý rozhovor o indonéských zvycích, způsobu výchovy i stylu života!