Inspiroval mě Tolkien, ale chci, aby mé knihy odrážely dobu, říká spisovatel fantasy Tad Williams

Píšete epickou fantasy ve stylu J. R. R. Tolkiena. Co z Tolkienových knih vás nejvíc inspirovalo?

Tolkien byl pro mě velká inspirace. Částečně proto, že jsem četl Pána prstenů, když mi bylo asi tak jedenáct. Myslím, že nejvíc mě na těch knihách uchvátila hloubka a komplexnost světa, který vytvořil. Ten pocit, že když se přiblížíte k nějakému detailu, uvidíte za ním další a další detaily. Různými poznámkami nebo fiktivními jazyky ještě umocnil pocit, že s ním sdílíme nějaký skutečně existující svět, a ne jen něco smyšleného. Čtenáři samozřejmě věděli, že to není skutečný svět, ale působil dost reálně na to, abychom se v tom příběhu mohli ztratit. Tohle mě ovlivnilo asi ze všeho nejvíc.

Jedno ze zásadních témat, obzvlášť v knize Srdce ztraceného, je rasová nesnášenlivost, nenávist mezi nadpřirozenou rasou Nornů a lidmi, která hraje ústřední roli ve válce, o níž kniha vypráví. Pozoruhodné je i to, že v trilogii Jasný osten byli Nornové záporáci, a teď jste z nich udělal téměř tragické postavy.

To všechno je myslím pravda. Určitě to v té knize hraje zásadní roli, protože je to vyprávění o závodu mezi prchajícími Norny a lidmi, kteří je pronásledují na konci války. Střídavě vyprávím z pohledu obou stran. Jeden z velkých rozdílů mezi starou trilogií a pokračováním, které teď píšu, je ten, že ve starých knihách jsou Nornové tajuplní a budí hrůzu, ale v nových knihách, částečně kvůli současné situaci ve světě, jsem chtěl ukázat, že přestože Nornové páchají hrozivé činy, je to civilizovaný lid a věří tomu, co dělají. Věří, že jsou svým způsobem vznešení. To je typické pro spoustu konfliktů. Obě strany věří, že jejich činy jsou ospravedlnitelné. Vlastně mnoho z nejhorších zvěrstev lidské historie bylo spácháno lidmi, kteří si říkali: „Jsme v právu. Bůh je na naší straně. Jsme k tomu oprávnění.“ Můj záměr rozhodně byl, aby tyto postavy nepůsobily jako temné mocnosti ze stínů, ale přinutit čtenáře, aby se zabýval tím, co se jim honí hlavou.

Spisovatel Tad Williams zve do ztraceného srdce tolkienovské fantasy

• Upravit
• Smazat

Hostem letošního Světa knihy bude americký spisovatel Tad Williams. Milovníci epické fantasy tolkienovského stylu ho uznávají zejména za impozantní trilogii Jasný osten, Žal a Trn. Do země Východního Ardu se Williams vrací i v čerstvě vydaném románu Srdce ztraceného, který je tragickým vyprávěním o tom, že žádný nepřítel není tak démonicky zlý, jak vypadá, a že i tu nejspravedlivější válku je těžké včas skončit.

Srdce ztraceného je celkově velmi temná, tragická kniha. Nesouvisí to i s tím, kam se posouvá fantasy žánr jako takový? Současná fantasy bývá často velice drsná, až nihilistická. Nechal jste se tímhle trendem ovlivnit?

Ne až tak moc, i když se snažím, aby moje knihy reflektovaly dobu. Může se to zdát zvláštní, ale přesně tohle fantasy dělá – reflektuje skutečnost. Vždycky jsem se chtěl vztahovat k věcem, které považuji za důležité. Proto také v mých knihách bitevní scény nebo válečné výjevy nejsou heroické, postavy občas udělají něco hrdinského, ale ty scény připomínají skutečnou válku, jsou hrozivé a traumatizující, a ocitnout se uprostřed nich znamená vždycky něco otřesného. Chápu, že to, o čem mluvíte, ta temnota a drsnost, kterou najdeme ve fantasy, je v zásadě reakce na to, jak se změnily poměry. Tolkien popisoval události z většího odstupu a dával důraz na hrdinství, ale to bylo za Tolkienových dob. Dnes jiní autoři píší krvavé, bezvýchodné příběhy. Já si v tom snažím najít vlastní cestu. Chci, aby moje psaní odráželo můj pohled na věc, takže je to hodně temné, ale zároveň je tam i jistý optimismus. Možná tohle odlišuje mé knihy třeba od Hry o trůny. Mé knihy jsou o něco málo optimističtější. Pořád jsem realista, ale nechci být tak nemilosrdně krutý jako George Martin ve svých knihách.

Zmínil jste Hru o trůny. Její seriálová verze měla určitě velký vliv na to, jak čtenáři dnes žánr fantasy vnímají.

Zajímavé je, že když jsem psal původní trilogii Jasný osten, tak George teprve pracoval na Hře o trůny. Je dokonce tak hodný, že několikrát řekl, že moje knihy ovlivnily jeho ságu. Ale až na pár zásadních změn se v nových pokračováních snažím, aby čtenáři měli pocit, že to je stále stejný svět. Až na pár změn ve způsobu, jak vyprávím ten příběh. Pořád chci, aby čtenáři, kteří mají rádi mé staré knihy, měli pořád stejný vztah k postavám a prostředím. Děj se odehrává jen o třicet let později, takže spousta postav ze starých knih stále žije. Některé byly v původních knihách velmi mladé, takže teď jsou ve středních letech. Nechtěl jsem dělat příliš velké změny, ale aby lidé měli pocit, že je to pokračování stejného příběhu. Takže i když něco je jinak, aby to nevypadalo, že píšu znovu tu samou knihu, myslím, že to v sobě má můj vrozený optimismus, víru, že lidé se můžou zlepšit, že se můžeme zlepšovat rozhodnutími, která děláme. Někdy je právě tohle ta nejstatečnější a nejvíc hrdinská věc – když vám hrozí něco strašného, ale vy se přesto rozhodnete udělat to, co je správné. V tomhle se spíš snažím navazovat na své starší knihy než vycházet ze současných trendů žánru.

„Pět nebo šest měsíců předtím, než něco napíšu, si promýšlím, o čem bude ten příběh, jak se celý svět proměnil za těch třicet let. Co prožily postavy, jak se změnily, jaké nové přibydou. Pak teprve začnu psát.“|foto: Profimedia

Píšete novou trilogii knih, které budou navazovat na cyklus Jasný osten, Žal a Trn. Můžete ji představit českým čtenářům?

Kniha Srdce ztraceného, která právě vyšla česky, je takový most mezi oběma trilogiemi. Odehrává se na konci první trilogie, ale připravuje půdu pro vyprávění, které píšu teď. Celá nová trilogie se jmenuje Poslední král východního Ardu. První díl má název Koruna z čarodřeva, ta už v angličtině vyšla. Druhý díl byl publikován tenhle měsíc a jmenuje se Empire of Grass. Momentálně připravuji třetí knihu, která se bude jmenovat The Navigator's Children. Něco tak rozsáhlého a komplikovaného se těžko vysvětluje, ale děj se odehrává ve stejném světě o asi třicet let později, takže se vrací mnoho postav z předchozích knih. Za tu dobu se toho hodně stalo. Mladé postavy jsou nyní dospělé a jsou to vládci, zatímco staré postavy jsou už hodně staré nebo zemřely. Objeví se také řada mladých postav, které nebyly v původních knihách. Asi víc než cokoli jiného mě na tom příběhu zajímá právě ta kontinuita, což je něco, čeho si v mém věku začnete všímat. Když jste mladý, máte pocit, že jste středem vesmíru, že před vámi se nic pořádného nestalo a nic důležitějšího než vy nikdy existovat nebude. Ale když pak máte děti jako já a zestárnete, uvědomíte si, že jste součástí velké, komplexní tapisérie lidské a rodinné historie. Tohle téma se myslím v těch nových knihách objevuje. Ale nerad bych čtenáře vyděsil. Je tam i spousta příšer, magie a dalších príma věcí, jako souboje a podivuhodné postavy nelidského původu. To všechno tam najdete. Ale chtěl jsem se dotknout i toho, o čem jsem mluvil předtím.

Musel jste se vrátit ke svým starým knihám. Jaký to byl pocit? Dalo vám práci na ně navázat, nebo jste prostě naskočil do rozjetého vlaku?

Myslel jsem, že to bude větší problém, než nakonec byl. Až jsem se divil, jak rychle jsem si oživil staré známé postavy. Bylo to, jako když se potkáte se starým kamarádem, kterého jste dvacet let neviděli. Nejdřív máte pocit, že se změnili, ale pak něco řeknou, udělají nebo se nějak usmějí a říkáte si, ale ano, znám je, jsou to pořád oni. A přesně takhle to bylo. Zapomněl jsem na některé detaily, ale u hlavních hrdinů zůstal pocit, že je znám, že jenom trochu zestárli, a já musím vymyslet, co se s nimi stalo. Ale pořád jsou stejní. Bylo to příjemné obnovit ta stará pouta.

Hergot! o spiritualitě J. R. R. Tolkiena: Elfové, skřeti a duch evangelia

• Upravit
• Smazat

Fantastická sága J. R. R. Tolkiena Pán prstenů se odehrává v komplexním světě stvořeném božskými bytostmi Valar. Velký boj dobra a zla, jehož jsme při čtení svědky, navazuje na velké metafyzické konflikty, které mají svůj počátek ještě před stvořením Středozemě. 

Jedna z fascinujících věcí na této sérii je kultura Sithů a Nornů. Působí velmi exoticky, úplně odlišně od kultury lidských postav. Kde jste čerpal inspiraci?

Přesně tohle byl můj záměr. Protože píšu rozsáhlé složité knihy, tak se snažím, aby určité věci byly pro čtenáře snadno rozpoznatelné. Lidské národy jsou velmi podobné našemu západnímu světu. Některé z nich připomínají středověkou Skandinávii, další zase jsou něco jako Keltové, další vychází z římské kultury. Je to proto, aby se s nimi čtenáři rychleji sžili. Ale co se týkalo Nornů a Sithů, chtěl jsem, aby příběh začal s hlavním hrdinou, který se jmenoval Simon, pomáhal v kuchyni a neznal nic jiného než hrad, ve kterém žil. A když se pak dostal do světa, postupně se dozvídal víc a víc, stejně jako čtenář. Ale zpočátku jsem ten svět popisoval, jako by to byla středověká Evropa. Ale pak se konečně dostal do styku s těmito nesmrtelnými národy, se Sithy a Norny, kteří jsou něco jako elfové nebo skandinávské víly, ale zároveň měli působit hodně nezvykle. Mají nějaké styčné body s Japonskem, americkými indiány nebo indickou tradicí. Jejich kultura se nějak dotýká všech, ale ne tak, aby vypadala jako kterákoli z nich. Potom co všechno působilo velmi západoevropsky, jsem chtěl, aby si čtenář pomyslel, že tyhle postavy zní a chovají se úplně jinak. Takže stejně jako Simon i čtenáři si uvědomí, že jeho svět je mnohem rozsáhlejší než tahle pseudostředověká Evropa, ve které jsme se nacházeli až dosud. Takže ano, jsou ovlivnění těmito mimoevropskými vlivy.

Zmínil jste středověkou Evropu, ze které vaše knihy z východního Ardu zjevně vychází. Co z evropské historie vás nejvíc ovlivnilo a jaký je váš vztah k historii coby autora fantasy?

Je to trochu složitější, ale vždycky záleží na tom, jaká kniha je pro mě obzvlášť užitečná. Například americká historička Barbara Tuchman je známá především knihami o první světové válce, ale napsala skvělou knihu jménem Zrcadlo vzdálených časů, která je o Francii čtrnáctého století. Soustředí se na reálnou osobnost jménem Enguerrand de Coucy, což byl francouzský šlechtic, který je ústřední bod jejího vyprávění o historii Evropy ve čtrnáctém století, včetně morové epidemie a prvních selských povstání a dalších pozoruhodných událostí. Tohle mě velmi ovlivnilo, protože Tuchman se snaží ukázat, co ti lidé reálně říkali, mysleli a cítili. Ale mám rád i jiné knihy. Hodně se mi líbila kniha Lost Country Life od Dorothy Hartley, což je skvělá kniha o každodenním životě v Anglii ve středověku, ale nezabývá se válkami ani králi, princi nebo papeži, ale obyčejnými lidmi na venkově a tím, jak stavěli své domy, jak věděli, v kterou roční dobu sázet plodiny, na čem spali, z čeho si vyráběli šaty. Přesně tyhle věci mi pomohly dát mému světu základy, které působí realisticky, doufám. To jsou konkrétní vlivy, ale celkově jsem milovník historie. V mých knihách je spousta podobností s životem ve středověku, takže díky mému zájmu se v tom prostředí cítím pohodlně.

Jak vypadá psaní tak rozsáhlého cyklu? Vaše knihy jsou možná ještě podrobnější než jiné fantasy série. Liší se jejich psaní od běžného postupu?

Při psaní jsem požádal o pomoc pár svých přátel, kteří četli mé knihy a znají původní trilogii dokonce lépe než já sám. Četli je totiž stejně, jako jsem já četl Tolkiena, když jsem byl malý. Četli je desetkrát nebo jedenáctkrát. Jeden z nich vytvořil hru na hrdiny ze světa té série, takže musel přímo rozkreslit geografii území. Je štěstí, že jsem je měl. I když jsem své knihy přečetl znovu, nejsem na ně odborník. Mohl jsem jim zavolat nebo jim poslat e-mail a říct jim, ahoj, rád bych použil tuhle postavu v nové knize, jak to s ní dopadlo? A oni mi napíšou, tu jsi zabil, tu už použít nemůžeš. A já si mohl říct, sakryš. Takovou pomoc při psaní jsem potřeboval.

Hra o trůny je čím dál větší soap opera. Osmá série je předvídatelná, shodují se publicisté

• Upravit
• Smazat

Jeden z nejúspěšnějších televizních seriálů posledních dekád má před sebou poslední díl. Za svou existenci posbíral řadu ocenění, uvedení každého dílu je srovnatelné s premiérami filmových blockbusterů a na fantasy seriál zajímá Hra o trůny nezvykle široké publikum. „Žánrově je to fantasy s prvky politického thrilleru, čím dál tím víc se ale Game of Thrones přiklání k soap opeře,“ popisuje vývoj megalomanského projektu HBO Jindřiška Bláhová z týdeníku Respekt.

Když jsem psal původní knihy, hodně jsem se snažil, aby byly hodně propracované. Ale můj běžný postup psaní je jednoduchý. Napřed přemýšlím a pak píšu. To platí pro celé knihy. Pět nebo šest měsíců předtím, než něco napíšu, si promýšlím, o čem bude ten příběh, jak se celý svět proměnil za těch třicet let. Co prožily postavy, jak se změnily, jaké nové přibydou. Pak teprve začnu psát. Ale také každodenní psaní vypadá stejně. Není to tak, že hned sednu k počítači. Před psaním strávím několik hodin promýšlením. Většinou vleže na zádech se sluchátky s nějakou tichou instrumentální hudbou, takže se můžu odříznout od okolí a promýšlím si své nápady. Kam směřuje celý příběh, co by se mohlo stát a co přesně budu ten den psát. Takže když už konečně můžu začít psát, už jsem vyloučil spoustu špatných možností, ale zbylo mi jich pár, o kterých si myslím, že budou fungovat. Mám nějaký základ. To mi zjednodušuje práci. Nemusím škrtat nic, co nefungovalo, ani přepisovat celou dějovou linku v těch komplikovaných navazujících knihách. Takže to je můj postup – napřed přemýšlet, pak psát. Psaní mi pak jde rychle. Za pár hodin mám deset stran rukopisu, ale je to založeno na důkladném přemýšlení, o čem konkrétně to bude.