INTRO: Malá rybka Vagabon ukazuje indierockovému rybníčku zuby

Od prvních kroků s kytarou v roce 2014, kterou si vydupala na svých rodičích a začala s ní skládat jednoduché skladby, se dostala až k hraní s celou doprovodnou kapelou. Za její podpory nahrála i své debutové album. Za nahrávkou Infinite Worlds, která aktuálně sklízí zasloužený obdiv, stojí uklidňující rodinné prostředí newyorské DIY scény, ve kterém se Tamko velmi záhy našla.

INTRO je nepravidelný seriál Radia Wave, ve kterém vám chceme představovat začínající a zatím nepříliš známé hudebníky a vycházející hvězdy aktuální popové i experimentální scény z celého světa.

Tamko pochází z Kamerunu a s rodiči se přestěhovala do New Yorku až jako teenager. Má za sebou klasickou pohádku o dítěti, které nikdy nikam pořádně nepatřilo. S oholenou hlavou se často setkávala s posměšnými otázkami, jestli je kluk, nebo holka. Nebrali ji spolužáci v Harlemu a posléze ani v Yonkers, kde byla dle svých slov spíše ignorována. Někdy v té době konečně dostala tolik vytouženou kytaru, záhy se naučila hrát jednoduché riffy ze skladeb Taylor Swift a následně začala vytvářet svůj osobitý styl a niterné texty. Ty jsou plné pochybností o sobě, světě i nalézání vnitřní síly. Nikdy ji nenapadlo, že by mohla vystupovat před širokým publikem.

Víceméně bez větších ambicí vyvěsila svoji tvorbu veřejně na Bandcamp a následně ji pozvali do newyorského centra alternativní hudby, proslulého Silent Barn (kde tvořila například i písničkářka Yohuna). Vystoupení v Silent Barn bylo pověstným odrazovým můstkem k pozornosti hudebních novinářů i nahrávacích společností. Následovalo totiž vydání prvního EPčka a podepsání smlouvy s labelem Father/Daughter a Vagabon se začali objevovat v přehledech největších hudebních nadějí pro rok 2017. Sama Tamko však přiznává, podobně jako další introvertní tvůrci, že se pořád nejlépe cítí v temnotě malých undergroundových klubů.

DIY scéna – a její pochopení k odlišnostem – byla jedním z prvních přístavů, kde doopravdy zapadla. Přesto zůstává trochu ojedinělým jevem a touží, aby více mladých holek černé pleti vědělo o existenci undergroundového a nezávislého hudebního prostředí a možnosti se v něm nalézt a tvořit. Její chytlavý a hravý indie rock snese srovnání s již zavedenou Angel Olsen nebo loňskou senzací – písničkářkou Mitski. Zvládá vystřelovat chapadla k dreampopovým tendencím (Mal á L’aise) i k přímočařejším, rockovějším hitům (100 Years). Vagabon tematizuje nejen osobní záležitosti, ale i věci spojené s jejím původem. „Už jen to, že tu stojím, tě ohrožuje“ může být na jedné straně bráno jako vzkaz bývalému milenci, Tamko se ovšem spíš zamýšlí nad situací Afroameričanů v USA. V lakonických verších se ukrývá temnota bezdůvodného zabíjení jen kvůli domnělému nebezpečí a pocitu ohrožení skrz odlišnou barvu pleti.

Nejsou to jen výpovědi o jinakosti, které činí z Vagabon naději na oživení zatuchajících vod indie rocku, krmícího se svou vlastní zašlou slávou. Citlivé kompozice i neotřelé kytarové nápady čechrají a provzdušňují celé album Infinite Worlds. Vagabon si na nic nehraje a s pokorou přijímá všechnu pozornost, která se jí dostala.