INTRO: Marika Hackman bez masky skromnosti tvrdí, že její deska je skvělá

Současné i bývalé modelky, které pronikají s větší či menší úspěšností do jiných sfér kulturního života, nejsou ničím novým. Třeba Cara Delevingne se nedávno objevila v Bessonově sci-fi Valerian a město tisíce planet a ohlásila svůj první nahraný singl. Marika Louise Hackman, pocházející z Hampshireu v Anglii, také není na hudební scéně úplným nováčkem, elektrofolkový a mnohem jemnější debut We Slept At Last vyšel už v roce 2015 na labelu Dirty Hit. Sama Marika ovšem udělala za svou kariérou modelky tlustou čáru. Ke svému vystupování na sérii akustických koncertů pro Burberry přinesla pro magazín Guardian hořkou reflexi: „Tenhle způsob vystupování přináší hudebníkovi úplně špatné publikum. Zajímají je mnohem víc ty letecký brýle než hudba. A mně jsou ty brýle přitom úplně ukradený. Lidi mají tendenci vyjadřovat se zpětně o práci pro tak velkou značku, jakože to byla dobrá zkušenost. To si nemyslím, byla to taková malá věc.“ Marika Hackman chce být vnímána především pro svou hudební tvorbu s punkovým a lehce odrzlým přístupem. Její nové album by to mohlo zlomit.

Právě punkový postoj si Hackman, která začala už ve čtyřech letech hrát na piano, naštěstí drží a ještě pevněji se v něm utvrdila. Možná i díky tomu se jí pod rukama zrodila jedna z nejzajímavějších desek letoška. Hackman je silná ve vyprávění příběhů, které od debutu zásadně potemněly. Týkají se (nejenom) sexu – v abstraktních i mnohem konkrétnějších rovinách, odkazujících například na populární lesbickou televizní sérii The L Word i na vlastní zážitky. Hackman je mistryní silných osobních výpovědí, ve skladbě My Lover Cindy se zamýšlí nad vlastní neschopností udržet dlouhodobý vztah – „Jsem špatnou milenkou, i kdybych se snažila, můžu to vydržet pár týdnů a city pak stejně zvápenatí.“ Zároveň osciluje od teenagerských skandovaček (Time Is Reckless) až k nostalgickým, spletitým hitům, jako je Violet. Zároveň někde pod povrchem tiše probublává silná ostrovní písničkářská tradice. Ke kytaře přistupuje hravě, poměr psychedelie, postpunkových grooveů a folkových vybrnkávaček drží v rovnováze.

Marika Hackman - I’m Not Your Man (2017)|foto: Sub Pop

INTRO je nepravidelný seriál Radia Wave, ve kterém vám chceme představovat začínající a zatím nepříliš známé hudebníky a vycházející hvězdy aktuální popové i experimentální scény z celého světa.

Hackman si udržuje dar střídmosti a ke skládání přistupuje tak trochu jako k malbě. Člověk může pokračovat v malování, přidávat a přidávat vrstvy, ale v jeden moment musí skončit, jinak celou malbu – nebo skladbu – zničí. Mariku Hackman lze připodobňovat k zavedenějším jménům písničkářského žánru, jako je již zmiňovaná Angel Olsen nebo Australanka Courtney Barnett, není to ovšem vůbec nutné. Album I’m Not Your Man obstojí samo o sobě, se všemi jemnými kytarovými hříčkami, bisexuálně laděnými texty a sebevědomým, trochu nepřítomným zpěvem už teď aspiruje na jednu z desek roku 2017. Hackman utvrzuje posluchače ve svém jasném prohlášení pro magazín Telegraph, že „žena by se měla cítit silná, aniž by se musela svlékat“. Z úst bývalé modelky to může být pro mnoho dívek o to inspirativnější.