INTRO: Soulový zpěv se nese z nitra chrámu. Zpěvačka duendita léčí introvertním R&B

„Modlím se k Bohu i k mojí mámě, protože jsou pro mě to stejný, modlím se za svý kámoše, modlím se za holky, co se cejtí samy,“ zpívá duendita v asi nejsilnějším momentu celého EP – ve skladbě Pray. Camacho měla k Bohu a spiritualitě vždycky velmi blízko, třiadvacetiletá veganka původem z Queensu navštěvovala v dětství kostel pravidelně, postupem času se její vztah ke spiritualitě proměnil. Samotná její přezdívka duendita odkazuje ke španělskému duende, tedy k mystickým a tajemným zážitkům. Celá deska Direct Line to My Creator je vlastně rozhovorem mezi ní a Bohem – který má pochopitelně mnoho podob –, orámovaným vyzváněcím tónem a zavěšením telefonu. Do této rozmluvy jsou napěchovaní všichni její blízcí přátelé – ať už v textech, nebo ve zvuku, včetně protřepání uší psa –, její rodina i hledání vlastního místa ve světě a duchovní cesty. Odpověď zůstává v Bohu, ale jeho význam se mění, rozpadá a znovu skládá.

Tématem tvorby Candace Camacho ovšem není pouze hledání mystiky a opěvování přátelství v jeho nejčistší formě. Rozměr definice a přijetí vlastní identity (kořeny Camacho jsou afro-latinské, stejně jako její velké hrdinky Cardi B), dopady kolonizace spolu s problémy, kterým v USA její komunita čelí, jdou na jejím albu ruku v ruce s těmi spirituálními. Vedle Pray si tak zaslouží vypíchnout i skladba Blue Hands, vztahující se ke kauze z roku 2016, kdy ve státě Maryland policista zastřelil Afroameričanku Korryn Gaines před očima jejího 5letého syna. „Přeji ti dlouhý, dlouhý, dlouhý černý život,“ zazní na konci skladby Blue Hands. V trumpovské Americe je podobný, do zvuků starého, až retro R&B zahalený hlas mladé a vzdělané „královny sousedství“, která je ochotná postavit se za své přátele i proti sociálním nespravedlnostem, velmi důležitý. Za houpavými rytmy i příjemnými basovými linkami totiž stojí silné příběhy, které má cenu objevovat.

Na druhou stranu, Candace Camacho není tou nadevše sebevědomou umělkyní. Neustále pochybuje o své vlastní šikovnosti či inteligenci, což přikládá i prostředí, ve kterém vyrůstala. Z její rodiny nikdo neměl možnost studovat, i proto pro ni bylo studium hudby na newyorské univerzitě stěžejním bodem, i když jak sama říká – titul je vlastně jen cár papíru. Nepřehnané pochybování o sobě samé ovšem dovedlo duenditu až ke zdárnému konci suverénního a křehkého alba zároveň. Melancholická, introvertní a zároveň ne beznadějně vyznívající nahrávka Direct Line to My Creator předznamenává, že se od duendity dočkáme ještě hlubšího ponoru do jejího vnitřního světa.