Islanďan Sjón napsal román, do nějž se vlezli Karel Čapek, Kafka, severské ságy i atomové děti
Spisovatel Sjón je na první pohled literárním ekvivalentem globálně úspěšných islandských hudebníků. Je podobně zdánlivě mysteriózní, ve výrazu neuchopitelný, a zároveň upřímně i přesvědčivě těží z místní kulturní tradice. Překvapí proto, že jeho poslední román má kořeny v Praze.
Trilogie CoDex 1962 je ambiciózním pokusem snoubit islandskou vypravěčskou tradici s perspektivou světového románu. Tato snaha ostatně autora se surrealistickými a dadaistickými sklony provází už dlouho, stala se jakýmsi jeho trademarkem. Smyšlené příběhy z různých epoch islandské historie přibližuje čtenáři v postmoderní zkratce jako uzlové body styku starého a nového světa, starého a nového času.
Román Syn stínu, umístěný do druhé poloviny 19. století, spíná nikdy konkrétně neartikulovaný konflikt mezi šovinistickým „skutečným“ Islanďanem, páterem Baldurem Skuggasonem, a kosmopolitním humanistou, bylinkářem Friðrikem B. Friðrikssonem. V Měsíčním kameni se zase před našima očima rozevírá propast mezi realitou Reykjavíku trpícího pod náporem španělské chřipky v roce 1918 a magickým bezčasím nového světa za stříbrným plátnem. Tentokrát se ale Sjón rozhodl vyprávět svůj nejdelší a největší příběh, který zdánlivě postrádá dramatické centrum.
Sjón čte českou literaturu
Úspornost stylu poplatná starým severským ságám a poetistická obraznost (Sjón je prý velkým vyznavačem díla českých poetistů) dávají vzniknout románovým miniaturám. Možná i proto je na Sjóna netypicky obsáhlý CoDex 1962 prezentován jako trilogie, jako tři knížky v jedné. A tři žánry. Příběh českého Žida Lea Löweho a peripetií spojených s údajným zrozením jeho hliněného syna Josefa až na dalekém Islandu je autorem označován nejdřív jako love story, následně se mění v krimi, až se nakonec stává science fiction. Téma knihy se definuje těžko. Vyprávění se odvíjí na několika časových úrovních, různě se přelévá a s dostředivou silou víru slov jsou do něj vtahovány další a další postavy, epizody a žánry z různých epoch i kulturních okruhů. Pokud stará islandská literatura vznikala taky proto, aby uchovala pro příští generace vzpomínku na jména a činy předků, Sjón pak může připomínat následníka islandských bardů, jehož vesnicí a komunitou je už ale úplně celý svět. A čistě náhodou je časoprostorovým sousedem Laurence Sternea.
V rozhovoru pro Lidové noviny před dvěma roky Sjón zmiňuje Karla Čapka, jehož sci-fi díla jako R.U.R. nebo Válka s mloky jej k napsání CoDexu 1962 výrazně inspirovala. Ústřední motiv chlapce-golema uhněteného z prachu sesbíraného pod pražskou Staronovou synagogou přitom odkazuje spíše k jinému silnému zdroji podnětů vyvěrajícímu dříve z české kotliny – k židovské literatuře. Zejména první ze tří knih, odbývající se převážně ve fiktivním dolnosaském městě Kükenstadt, kam Leo Löwe po útěku z koncentračního tábora dorazí, nese přiznaně silný kafkovský otisk. Potvrzuje, a groteskně převrací klišé, že Kafka ve svých textech anticipoval – stejně jako německý expresionismus – nástup nacismu. Kükenstadt skutečně připomíná expresionistickou filmovou kulisu, po níž se pohybují od systému odtržené různě pokroucené postavy, které mají svůj původ stejně tak v grimmovských pohádkách, jako v šestákových krvácích.
Šumavští samotáři mě donutili víc přemýšlet o spodních patrech svého života, říká Aleš Palán
O knize rozhovorů se šumavskými poustevníky Raději zešílet v divočině se mluví už od března. Pokud jste o ní ještě neslyšeli, letní měsíce jsou pro její četbu ideální. Klidně si ji vemte na výlet do šumavských lesů. Dost možná tam pak budete chtít zůstat. Bestseller Aleše Palána o tom, jaké to je, vykročit ze systému, už spoustě lidem změnil život.
Psaní o sobě bez sebe
Číslovka v názvu románu je navíc asi doposud nejvýraznějším otiskem Sjónova narcismu, který se v literárním díle proměňuje v autorskou intenci. Roku 1962 se totiž stejně jako Josef Löwe narodil i Sigurjón Birgir Sigurðsson (což je Sjónovo civilní jméno) a považuje se tak za člena generace dětí, které přišly na svět v čase nejintenzivnějších pokusných jaderných výbuchů na obou stranách železné opony a kterým je nepřímo věnován jeho poslední román. Dokonce v toku Josefova vyprávění si ironický autor vystřihl vlastní, a ne příliš lichotivý medailonek při líčení jejich literarizovaného letmého vzájemného setkání. Pro cizího čtenáře asi nejméně zábavnou částí textu budou výčty dat narození i úmrtí generace dětí roku dvaašedesát, které Sjón díky mravenčí práci vyextrahoval z novin vycházejících mezi rokem 1962 a momentem ukončení příběhu, tj. cca 2012. Každý Islanďan má totiž nárok na nekrolog uveřejněný v novinách zdarma a veřejné rozloučení se zemřelými má zde velkou tradici.
Příznačně je také román komponován tak, že vypravěč příběhu Josef Löwe skoro nic nesdělí o svém vlastním životě, o našem současném čase. Většina obsahu textu je věnována jeho rodičům a okolnostem samotného zrození, v scifistickém dovětku pak Sjónově extrapolaci možného budoucího globálního vývoje, ve kterém Islanďané, stejně jako ve svých ságách, budou hrát důležitou roli. Shodně s jiným islandským spisovatelem Andrim Snærem Magnasonem (ve sci-fi románu Lovestar) líčí konec civilizace, tak jak ji známe, a roli v tom bude hrát rozvoj komunikace se zvířaty (tady už na nás mrkne zpoza řádků Karel Čapek). K tomu se pojí druhý (islandskou fikcí oblíbený) motiv, inspirovaný tentokráte skutečnými událostmi – mapováním genetického fondu zdejší populace, které provádí soukromá firma s povědomým názvem deCODE.
O zlých Islanďanech
Nejvíc zdrcující kritice jsou v románu ale nepřímo vystaveni samotní Islanďané a Sjón tak naplňuje předeslaný závazek demytizovat romantizovaný pohled zvenčí na potomky vikingů a bardů. Většina islandských postav objevujících se v CoDexu 1962 trpí závažnou charakterovou deformací (nacista, domácí tyran, zloděj, megaloman) či jsou potupně, až drasticky vylučovány ze společnosti (pro řečovou vadu či početí potomka s americkým vojákem). Ve vrcholně komické pasáži si Sigurjón Birgir Sigurðsson utahuje dokonce z typicky islandské posedlosti tradičními křestními jmény, která se dodnes může stát až předmětem jednání parlamentu. Jediné skutečné pomoci se Leo a Josef Löweovi nakonec dočkají na chladném ostrově od cizinců – ať už jde o amerického černošského teologa-wrestlera, sovětského agenta-womanizera, nebo ukrajinskou výzkumnou asistentku v tranzici, která se původně živila jako striptérka.
Sjón na svém největším románu prý pracoval celých 25 let a chtěl z něj mít kolekci všech možných vypravěčských stylů a tradicí. Proto do centra umístil uhýbavého a těkavého, ale zároveň imobilního vypravěče, pro nějž příběhy předávané v rámci výzkumných rozhovorů u něj v obýváku jsou vším. Paradoxně je to Sjónův výtvor, jeho vlastní golem stvořený ze slov a idejí, komu se daří držet na uzdě autorův sklon k exhibici a širokou oklikou jej navrací k tomu, co islandského spisovatele přes generace spojuje s autory starých ság: s niterným puzením vyprávět příběhy pro potřebu paměti i pobavení sebe a druhých.
Chcete vědět, jak vyslovovat Sjónovo jméno a proč se jedna z hlavních postav občas jmenuje v románu Josef L.? Pusťte si audio verzi recenze.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
