Ivan Bartoš v Diagnóze F: Když vám není dobře na duši, není to vidět

16. říjen 2014

Otevřeně mluvit o svých potížích na duši se v naší společnosti stále zas až tak nenosí, o to méně, když jste politik, byť bývalý. Ivan Bartoš se ale rozhodl, že do Diagnózy F přijde a poví svůj příběh. Charismatický dredař vystudoval filozofii, nedostudoval teologii, má dva doktoráty a posledních pět let stál v čele Pirátské strany. Setkání s ním bylo zajímavé, i když tempo, v němž funguje, je pro mě trochu sci-fi. A právě ono životní tempo bylo zřejmě jednou z příčin jeho panické ataky, která se mu před pár lety přihodila.

Ivane, kdy jsi začal pociťovat, že je v tvém životě něco v nepořádku, že toho máš prostě moc?
Já bych to tipoval tak kolem pětadvacátého, čtyřiadvacátého roku. Myslím si, že ten problém nemám jenom já, ale má ho hodně lidí, kteří neumějí vypnout a kteří jsou neustále v zápřahu, ať už pracovním, nebo rodinném, nějakým způsobem fungují a v nějaké chvíli jim hlava nebo i tělo řekne dost a vyšle varovný signál. Ten se může a nemusí projevit nějak dramaticky. A to je čas se podívat zpátky a buď si říct „Takhle to dál nejde!“, nebo v tom pokračovat za stejných podmínek.

A u tebe to byl jaký signál?
U mě ten signál přišel v nákupním středisku, kdy se mi, z ničeho nic, při výběru obývákové stěny s mou tehdejší přítelkyní, najednou udělalo nevolno a začal jsem se bát, což je v nákupním středisku poměrně zajímavý pocit. Ostatně, někteří lidé například nemohou stát ve frontách, protože i to je znervózňující věc. Tak jsem z toho nákupního střediska vyběhl a začal jsem to rozdýchávat. Říkal jsem si: „Sakryš, co to je, že se jako bojím jít do nákupního střediska?“ A udělal jsem tu největší chybu, které by se měli vyvarovat všichni, kteří někdy něco podobného zažijí – podíval jsem se na internet. Starší generace mají samozřejmě doma knihu zdravovědy, ve které listují a kde si najdou všechny možné choroby. Takže já jsem se podíval na internet, který je ještě speciální v tom, že tam ty příběhy většinou nepíšou odborníci a nejvíce článků najdete v diskusích, kde si lidé stěžují, jaké problémy mají, a většinou si stěžují ty nejhorší případy. No a pak už to jelo samo, to psyché…

03229971.jpeg

Takže když se vrátím zpátky do té situace – ty jsi byl v nákupním středisku a zažíval jsi najednou, bez reálné příčiny, velké strachy…
Je to tak. Já bych to přirovnal k tomu, jako když alergik vdechne neviditelné zrníčko pylu. V podstatě neví, proč se to stalo, a najednou oteče. I ty panické ataky vznikají podobným způsobem. Je to nečekaná věc, je to moment, kdy se člověk zastaví a měl by zažít pocit klidu, ale mozek najednou není zaměstnán, ten člověk se obrátí do sebe a prožívá nějaké interní strachy. Nejde to moc poznat, je to chemie, těžko se s tím pracuje. Dá se to zažehnat hlubokým rozdýcháním nebo nějakým přesoustředěním se na něco jiného, třeba na četbu, vyplňovat si sudoku nebo hrát scrabble či něco podobného. Potom co jsem zjistil, že už nikdy nevyjdu z baráku, protože budu muset ráno sníst dvacet lexaurinů, i takové příběhy jsou na internetu, třeba v té zpovědnici, jsem vyhledal pomoc odborníka, protože jsem měl strach, že se mi něco takového stane, a šel jsem rovnou k psychiatrovi.

Šel jsi k psychiatrovi s tím, že sis na internetu našel, že jsi pravděpodobně prodělal panickou ataku…
Ano, protože už pravděpodobně nikdy nevyjdu z baráku, protože mám nemoc, která se nazývá bílá smrt a která mě naprosto vyčlení z civilizace, a skutečně nikdy z toho baráku nevylezu. Doktor se mi samozřejmě vysmál a pro uklidnění mé i teď posluchačů mi řekl, že tímto trpí velké procento populace. A i já jsem v rámci svého života potkal hodně lidí, kteří o tom třeba nevěděli, kteří měli ty symptomy jiné. Je to třeba bušení srdce. A oni jsou potom za blázny v ambulancích, kam je skutečně vozí, protože mají infarkt, což oni si v té chvíli myslí, to srdce skutečně tak rychle buší, ale ten infarkt nemají, je to prostě jenom jiný příklad té panické ataky. No a ten psychiatr řekl, že to není nic zvláštního. Já jsem tehdy studoval vysokou školu, učil jsem na vysoké škole, dělal jsem na plný úvazek v mezinárodní firmě docela náročnou práci, večírky s přáteli byly obden... Člověk v těch pětadvaceti má plno sil. Tak mi doktor řekl, že to je poměrně normální věc, protože ti lidé, kteří takhle žijí, si prostě neustále dávají kafe, mají nikotin, ty svoje čajíčky, mají svoje maté, které se jeví jako pohodové, zdravé, nezávadné pití, večer si dají skleničku vína, což je takové to standardní evropské večerní popíjení, které je údajně zdravé, takže vlastně ten člověk nemá nikdy ani čas se zastavit a do sebe zahledět. I když nevím, proč se mi to zahledění stalo právě v nákupním středisku, tam mě to tak nějak „nakleplo“.

03230097.jpeg

Myslíš si, že tvůj současný životní styl dává prostor pro toto zastavení se a zahledění se do sebe?
Já jsem trochu extrémista v různých projevech, takže poté co jsem přestal předsedovat (Pirátské straně), tak jsem se vrhnul na běhání a na sport, což je výborný relaxant, ale taky se na tom dá vypěstovat úplně stejná závislost jako na čemkoliv jiném, třeba i na politice. Myslím si, že s tím mám problém, ale dají se stanovit různé limity. Jsou třeba pravidla používání e-mailové pošty, nekoukat se každých patnáct minut, když mi přišel e-mail, nečekovat furt Facebook, jestli mi tam kamarádi něco lajkují. To všechno jsou výplně těch momentů, kdy by se člověk mohl zastavit. Já už jsem se naučil, že když si večer vymývám hlavu detektivkou na libovolném televizním kanále, tak už v tu chvíli si vypínám telefon a nekoukám se na něj. Taky pracovní mail nemám synchronizovaný do telefonu, takže když si řeším své soukromé, nepracovní věci, tak si řeším skutečně jen své soukromé, nepracovní věci. No a pak přijdu ráno do práce, otevřu Outlook, vyjede ten granát e-mailů a v tu chvíli začínám řešit pracovní věci. Ta pravidla si asi člověk musí stanovit tak, aby mu to vyhovovalo. U mě platí, že co nemusím, to nedělám, a co nechci, to taky nedělám. Ty limity si člověk stanoví sám, těžko se dají dát někde ze shora, musí chtít.

Ivane, mluvíš o své panické atace, o příběhu, který se udál v těch zhruba pětadvaceti letech. Pak bylo nějaké období, kdy jsi bral antidepresiva. Vrací se to? Zažil jsi někdy potom nějaký podobný pocit, jako že „už toho je zase hodně, zase mi moc buší srdce, zase cítím moc strachu…“?
Tak ono se to vrací, ale musím říct, že teď, co skončila kampaň (do Evropského parlamentu), jsem úplně v pohodě, vůbec nemám ani tendence náběhu na ty stavy. Je to přesně jako s tím smítkem pylu u alergika, to se prostě buď stane, nebo se to nestane. A když se to člověku nestane dva roky, tak si říká, že je to v klidu, a pak se dostane třeba do nějaké nepříjemné situace a ten mozek nějakým způsobem zareaguje. Fakt je blbý to, že se to nedá vysvětlit. Těch příběhů jsem i já kolem sebe zažil hodně. Třeba jsme měli jet do Bulharska na nějaký BulgariaTek a náš kamarád řekl den před odjezdem, že nejede. A zrovna on měl řídit tu největší dodávku, kterou jsme fakt potřebovali. Všichni byli naštvaní a on nám to vysvětloval: „Kdybych měl zlomenou kyčel, tak každý pochopí, že nemůžu šlapat na ten pedál, ale to, že mi prostě není dobře. Když má někdo nějaké problémy a je jedno, jestli je po opici, nebo má nějakou ataku, prostě když mu není dobře, tak to není vidět a lidi to ani netolerují.“ Já jsem třeba hrozně přemýšlel, jestli jít tady do toho pořadu. V Americe bych do něj nešel. Tady se každý podívá na Facebook, jaký jsem blázen, no a co, ale v Americe si řada psychiatrů vede zvláštní seznamy, protože tohle je hendikep ve společnosti.

A myslíš, že tady není?
Já nevím, uvidíme, co se stane potom, až bude odvysílaný tenhle rozhovor. Já bych chtěl, aby z něj vylezlo, že je to normální, že ta doba ty lidi prostě blbne a asi se s tím nic dělat nedá, ty informace jsou do nás cpané, propaganda, reklama, meeting, briefing, brainstorming, termíny, porady, dodělávky na poslední chvíli. Stres je nejčastější motivační faktor, protože dokud není „za 5 minut“, tak je furt dost času. Já jsem sem šel hlavně kvůli tomu, aby se ti lidi třeba i ode mě dozvěděli, že to je fakt normální, nikdo není žádný superhero a je fajn nebát se si to přiznat. Že v ten nějaký moment už je toho moc.

03229973.jpeg

Myslíš, že se tomu dá nějak předcházet, aby se to znovu zopakovalo, ta ataka?
Já si myslím, že to je ten nejhorší přístup, že tomu pak jde člověk naproti. A tak jsem to měl i já, když jsem s tím měl problémy v těch pětadvaceti, že si člověk o to řekne, tím, jak tu mysl vede, že to má třeba spojené s obchoďákem. Teď zvládám předvánoční nákupy a nemám s tím nejmenší problém, v té době jsem během dvou měsíců například nemohl stát ve frontě, protože je to stresová věc. Pokladní to tam pípá, teď ti lidi nemají peníze, ten člověk tam prostě stojí a má čas prožívat to, že je z toho nervózní, a ta chemie zafunguje a člověk, když na to myslí, tak naopak si to tím přivolává.

Ivane, možná nás poslouchá někdo, kdo prožívá stavy podobné těm, které jsi popisoval. Je něco, co bys mu vzkázal?
Já už jsem to říkal, hlavně ať si nehledají příběhy na internetu. Když už jdou na internet, ať si opravdu najdou relevantní zdroje, kde se dozvědí něco od odborníků, nikoliv od lidí, kteří prostě podléhají tomu pocitu samoléčitelství a odbornosti jenom proto, že četli několik článků. Všechno se dá v životě řešit. A nechci být pesimista, ale jestli si někdo myslí, že je v nějakém srabu, tak ať se podívá na problémy třetího světa a uvědomí si, že to, jak si tady žijeme my, i když jsou to třeba těžké životní tragédie, tak v globálu jsou v podstatě nicotné. Tak jestli ty naše problémy nejsou skutečně malicherné…

autor: Adéla Paulík Lichková
Spustit audio