Jak jsem poznal Jarchovského matku. Zahradnictví: Nápadník sestupuje do nejnižších pater humoru
Trilogie Zahradnictví je obsáhlý katalog všeho, co autorská dvojice Hřebejk/Jarchovský neumí udělat dobře. Filmový cyklus inspirovaný historií předků scenáristy Petra Jarchovského chtěl být rodinnou ságou, která rozvrhne malé dějiny několika postav na pozadí velkých dějin českého národa dvacátého století.
Namísto toho přinesl utahané melodrama s nejzbytečnější scénou vánoční oslavy, jakou lze na plátně vidět, šablonovitý výklad komunistického převratu a zoufale monotónní pokus o ostalgické vzpomínání na paradoxy každodenního života v totalitě.
Třetí díl Zahradnictví, s podtitulem Nápadník, se odehrává na sklonku padesátých let v rodině Krausových, která vystupuje i ve filmu Pelíšky. Dominantní postavou je tu cholerický otec Jindřich, kterého v Pelíškách hrál Jiří Kodet a tady se ho pokouší imitovat Martin Finger. Děj vypráví o tom, jak si jeho dospívající dcera Daniela najde chlapce Mirka, ale otec jejich lásce nepřeje. A to je asi zhruba všechno, co se ve filmu stane.
Cimrman ve scénáři
Zatímco první díl byl udivující ukázkou toho, jakým množstvím bezvýznamné vaty lze vycpat prostinký a chatrný příběh o milostném trojúhelníku, trojka je zase neuvěřitelným cvičením v repeticích. Jarchovského scénář nám nemilosrdně znovu a znovu připomíná, že Mirek jezdí za Danielou „sto kilometrů“ nebo že Jindřich nesl svého kamaráda na zádech dva dny při pochodu smrti.
Cimrmanovsky zacyklený scénář navíc zhusta využívá i další dramaturgický prvek z arzenálu fiktivního českého génia, totiž tzv. frustrační kompozici – figuru, kde se pravidelně střídají dva prvky, prvek očekávání a prvek zklamání. Jednotlivé situace jsou totiž ve filmu zpravidla vystavěné tak, že velmi dlouho sledujeme, jak se pomalu schyluje k nějakému vyhrocenému konfliktu, jenže k němu nakonec nedojde a drama vyšumí do prázdna. Když Mirek přijede za Danielou s tím, že půjdou do divadla, ale její otec na stejný den naplánuje sraz svých kamarádů z válečných lágrů, dají si tvůrci záležet, aby nás detailně provedli různými banálními peripetiemi, které se dějí ještě před schůzkou a následně i na ní. Prudká a šťavnatá hádka, k níž situace zdánlivě spěje, se ale nakonec neodehraje.
Rodinné historky ve filmu
Tvůrci se mohou bránit tím, že Zahradnictví je vzpomínkový příběh o rodině scenáristy Petra Jarchovského, takže prostě zachycuje reálné události tak, jak se staly. Předobrazem Daniely má být Jarchovského matka a trilogie opravdu často působí, jako by Jarchovský s Hřebejkem jen zdramatizovali historky, které se vyprávěly u scenáristy doma při rodinných sešlostech. V takovém případě se ale nemůžeme divit, že takové historky nefungují jako dramatické situace, ale jen jako nevypointované kuriozity, ze kterých se sice skládá reálný život, ale filmové vyprávění se z nich poskládat nedá.
Slogan filmu slibující „Romantickou komedii o cestě do pelíšku“ tak na všech frontách zůstává jen zbožným přáním. Nápadník má s Pelíšky společné jen to, že je to konverzační komedie bezmála televizních rozměrů – drtivá většina scén se odehrává v interiérech a postavy spolu většinou jen mluví nebo přechází z místnosti do místnosti. Oproti předchozím dílům také skoro úplně zmizel ohled na „velké dějiny“ – pokud nepočítáme zbytečnou scénu se školometsky únavnou debatou o kubánské revoluci. Veřejný život proniká do soukromí postav podobně jako v Pelíškách jenom na pozadí, v groteskních epizodách, které ukazují, že zatímco hrdinové a jejich soukromý svět jsou „normální“, to, co se děje kolem, je naopak naprosto „nenormální“.
Do kompostu a zase zpátky
Na rozdíl od Pelíšků Nápadník není moc dobrá komedie, a už vůbec ne romantická komedie. Ty bývají o tom, že dvě postavy, které jsou hodně rozdílné, se do sebe postupně zamilovávají. V Nápadníkovi se dvě postavy mají rády a třetí jim v jejich vztahu brání. Jarchovský s Hřebejkem přitom mají, ostatně jako obvykle, ve svých hrdinech jasno – všichni jsou dopředu nastavení na jeden určitý způsob chování a podle toho postupují od začátku až do konce. Dva mužští hrdinové, Jindřich a Mirek, jsou determinovaní svými cíli a nic je nepřinutí jakkoli změnit názor. Jediné, komu je dovoleno zaváhat, jsou ženské postavy Daniela a její matka Vilma. Obě v určitou chvíli ukončí vztahy se svými partnery – jenže po nějaké době si to rozmyslí a vrátí se k nim. Jarchovský s Hřebejkem na nějaký vývoj postav zkrátka nevěří.
Hřebejk oholil české dějiny. Zahradnictví: Dezertér je sága vyprávěná jako situační komedie
Z filmu Zahradnictví: Dezertér si budu nejvíc pamatovat scénu, kde Jiří Macháček s knírem a ve svetru sedí na špinavém záchodě s vánočkou v dlaních. Je to výjev, který se až příliš snaživě pokouší vyjádřit něco velmi jednoduchého – oproti loňským Vánocům, které byly pro hlavního hrdinu filmu plné radosti a pohody, jsou ty letošní doslova „v hajzlu“. Zároveň je to obraz, ve kterém je spousta věcí až perverzně špatně. Podobně nepatřičným, nevhodným, ale zároveň neškodně jalovým dojmem působí i zbytek filmu.
Od tvůrců Pelíšků by člověk také čekal častější a sofistikovanější humor. V zacykleném světě Nápadníka se ale vtipy vynořují spíš mimoděk. Vypadá to, jako by si tvůrci čas od času vzpomněli, že vlastně točí komedii, pak vpašují do opakujícího se děje nějaký vtip a obvykle hodně otřepaný. Scénky s nafukováním kondomu při rodinné oslavě nebo s rozvrzanou manželskou postelí o svatební noci bychom totiž čekali spíš od Zdeňka Trošky než od přeci jen kultivovanějšího mainstreamového filmaře, jako je Hřebejk.
Letošní trojitá úroda Hřebejkových zahradnických opusů nás tak znovu a znovu přesvědčuje, abychom zanechali všech nadějí, že se režisér někdy znovu k Pelíškům přiblíží. Ze Zahradnictví jako by pro něj existovala už jen jediná cesta, a to do kompostu.
Zahradnictví: Nápadník (Česko/Slovensko/Polsko, 2017, 113 min.)
Hodnocení: 34 %
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
