Jak se kakalo za chůze? Dlouhý pochod je jedna z nejkrutějších adaptací Stephena Kinga
Čelistní trio Aleše, Vítka a Tomáka muselo nejprve pohřbít obyčejného člověka a zároveň největšího kovboje Roberta Redforda. Tomák se rozněžnil při vzpomínce na návštěvu utažského města Park City, kde se koná slavný festival Sundance a kde Redford vybudoval jakousi utopii uprostřed skutečné Ameriky. Ale pak už přišel na řadu naopak velmi dystopický americký příběh, syrový thriller Dlouhý pochod.
Adaptace rozsáhlého románu Stephena Kinga z roku 1979 určitě patří k nejkrutějším filmovým verzím děl tohoto spisovatele. Autor filmů ze série Hunger Games Francis Lawrence tentokrát natočil o dost brutálnější verzi her na život a na smrt. Dlouhý pochod je podle Aleše jednou z nejlepších kingovských adaptací, Vítkovi s Tomákem toto putování najelo o něco méně.
Scény uvnitř kolektivu mladíků kráčejících neměnným tempem aspoň tři míle za hodinu, přičemž kdo zpomalí, umírá, fungují jako napínavý, dojemný a také patřičně brutální thriller. Jako společenská alegorie už snímek působí poněkud legračně.
Vítek se podivoval mimo jiné nad tím, co tu dělá Mark Hamill v roli majora, jenž se chová jako parodie Donalda Trumpa v Saturday Night Live. A otázek, které vytrhují od jinak zdravého jádra tohoto filmu, se vrší až moc. Každopádně Hollywood nenatáčí moc takhle syrových a surových filmů. A všichni tři také náležitě ocenili, jak důsledně se dílo věnuje problematičnosti defekace za chůze.
Jaký je Milan Ondrík Otec? Lze se vyznat v genealogii japonské franšízy Demon Slayer? Jaké má Tonda jméno? Proč je seriál Jednotka zatím na jedničku? Kolik je v seriálu Dexter dextrózy? Je finále druhé řady Wednesday ironickou poctou Romerovi nebo Rohmerovi? A proč Tomáš Svoboda místo somnambulní absurdity natočil spíše Srnky brnky? Čelisti, alkáč, kocour, kuna.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
