Jak se vyrovnat s posttraumatickou stresovou poruchou způsobenou dalšími Star Wars

z filmu Spaceballs
Audio svět na jednom místě Audio svět na jednom místě z filmu Spaceballs

Poslední Jedi možná sjednotil většinu filmových kritiků, ovšem rozhořčená fanouškovská obec dokonce sepsala petici volající po jeho přetočení. Přestala Hvězdné války nadobro provázet síla, nebo jsme naopak my nevědomky přešli na temnou stranu?  

Z každoročního vánočního dárku v podobě nového dílu Star Wars se pomalu, ale jistě stává nezvladatelné břemeno pro nás pro všechny. „You have failed me for the last time, Admiral!“ citujeme cestou z kina Darth Vaderovu repliku z Impérium vrací úder, abychom do roka roztáli u prvního teaseru na další díl, který nás snad ani nemůže nezklamat.

„Tohle nejsou Hvězdné války!“

Obvyklý výčet do očí bijících přešlapů osmého dílu vesmírné opery je absurdně zároveň seznamem jeho největších kladů. Pomineme-li totiž dohromady zhruba půlhodinovou stopáž scén, které se dají označit za scenáristické či režisérské ústupky marketingové divizi Disney impéria či nadějím krvelačných nostalgie chtivých fanoušků, je Poslední Jedi, na rozdíl od předchozího zábavného, ale sprostého „rehashe“ Síla se probouzí, vesměs originální film, rovnocenný kouskům z původní trilogie.

Tedy z většiny času předvídatelná, vizuálně fascinující a trochu zbytečně dlouhá pohádka, plná bizarního chování černobílých hlavních postav. Stačí už jen dokořenit pro Hvězdné války kanonickou odbočkou od hlavní dějové linky, na kterou bychom sice všichni nejraději zapomněli, včetně scenáristů, jenže to by zákruty hlavního příběhu musely vystačit na tradiční filmovou stopáž (srdečné pozdravy ze systému Dagobah všem).

„Na původní trilogii se nesahá!“  

Než vykročíte s pochodněmi a vidlemi v rukou směrem k Českému rozhlasu, zkuste si v hlavě vytvořit vlastní hrubou představu o „tom správném“ uchopení vesmírné ságy v  jejím osmém pokračování. Věřím, že už ji vlastně dávno máte sepsanou v šuplíku, a klidně se i vsadím, že vám ji teď dokážu ocitovat.

Vaše Hvězdné války neobsahují zbytečné úšklebky a vtípky málem prolamující čtvrtou stěnu, chybí v nich roztomilí všehoschopní robůtci, které jste málem potkali dřív v hračkářství než na stříbrném plátně, skečoidní comic-relief postavičky typu Yody, pardon, Ewoků, pardon, Jawů, pardon, Porgů. Nejsou v nich ani zbytečné epizodní role Billy Dee Williamse (jsem to ale popleta, myslel jsem Benicia del Tora) a záporné postavy jsou, na rozdíl od rozervaných loutek typu Darth Vadera, tedy Kylo Rena (opravdu se omlouvám, nevím, proč se mi to najednou všechno plete), chladnokrevnými, logicky jednajícími padouchy. Hlavní hrdinové se pak díky svým vlastnostem a především počínání v konstantní krizové situaci vymykají klišé prvoplánových černých koní s pohodlně se rozšiřujícím výčtem superhrdinských schopností.

Málem bych zapomněl: Ve vašich ideálních Hvězdných válkách také chybí milostná zápletka a společně s ní tedy i vše absolutně charakteristické pro původní trilogii.

„Brak je mrtev, ať žije brak!“

Nerad bych ale, abyste mě pochopili špatně. Já Star Wars miluju! A to z velmi jednoduchého důvodu: od samého začátku se přece jedná o z většiny odvozenou postmoderní báchorku nevalných kvalit, která je pomníkem grindhouseovému braku doby svého vzniku, a nebýt bájné kruté, avšak konstruktivní intervence Briana De Palmy a střihačské obratnosti Lucasovy tehdejší manželky Marcie, chodili bychom na opěvovaný čtvrtý díl tak akorát s ironickým úsměvem na půlnoční promítání Festivalu otrlého diváka.

The War of the Stars – fanouškovský edit původních Hvězdných válek s cílem jim, za použití vystřižených scén a dodabování Darth Vadera replikami Jamese Earla Jonese z jiných filmů, navrátit zašlou brakovou slávu.

„Star Wars až za hrob!“

Beztak se ale těžko lze ubránit obavám, že Disney svůj megalomanský plán naplní a bude produkovat nové a nové epizody či spin-offy jednou do roka. Stojíme pak tváří v tvář realitě, že nás Hvězdné války mají celkem dobrou šanci přežít a stanou se nekonečnou reality show o stavařských pracích na Hvězdách smrti rozličných tvarů a jmen, nebo se dokonce, nedejbože, pokusí o crossover s jinými popkulturními vesmíry.

Historicky první parodie na Hvězdné války Hardware Wars z roku 1978 se pyšní titulem nejvýdělečnějšího krátkého filmu historie kinematografie. S rozpočtem 8 000 dolarů dokázalo toto dnes již kultovní dílo utržit přes milion dolarů. Zcela zaslouženě.

 

Je tedy jen na nás, zda z výročního navštěvování ne pokaždé dobře dotažené, zato čerstvě natřené pouťové horské dráhy, jíž odpouštíme kostrbaté zatáčky z nostalgické lásky k jednomu ze symbolů a připomínek bezelstnosti našeho mládí, učiníme nenáročnou tradici. Nebo, pokud jsou hříchy posledních mutací našeho nejoblíbenějšího fiktivního vesmíru opravdu tak neodpustitelné, stačí na budoucí pokračování jednoduše přestat nábožně vyčkávat jak na spasení a najít si jiné, o něco konstruktivnější hobby. Bez planých očekávání se totiž chodí do kina daleko bezstarostnějším krokem.

Samozvaně terapeutické rady potřebné k vyrovnání se s posttraumatickým stresem způsobeným každým dalším dílem Hvězdných válek si můžete poslechnout i v audioverzi. Pro klidnější usínání.