Jak videohry pracují se strachem? Víc než prvoplánové lekání a nechutnost funguje zlovolná atmosféra

Jarda si hned zkraje postěžoval, že mu hororové hry nepřipadají strašidelné, ale i přes počáteční statečnost se nakonec podělil o pár zážitků, kdy jeho spodní prádlo málem nezůstalo suché. Šárka za etalon hororových her považuje sérii Silent Hill a je zklamaná, že většina ostatních pokusů ji vystrašit zůstává na stupnici daleko pod ní. Lukáš se nejvíc bál před víc než 20 lety u System Shocku 2 a jeho tehdejší děs už asi nikdy nic nepřekoná.

Nechutnost a gore jako určující prvek strachu vyřadili moderátoři rovnou, přišli ale na to, že za překvapivě velkou část u něj může zvuk. Zvuk zla, které nevidí, ale odněkud se ozývá a vyčkává, přičemž hráčská fantazie pracuje na plné obrátky, než aby byla zklamaná tím, že se má bát jen dalšího nepřítele.

V Little Nightmares 2 se ale hráči víc než zvuků či nepřátel mají obávat spíš krkolomného ovládání a nespolupracujících postaviček. Podle Šárky je druhý díl oproti jedničce zklamáním, který se rozhodl vydat spíš akčnějším směrem a místo krčení se ve stínech a pod peřinou servíruje hráčům dětské vrahy se sekerami. Atmosféru zalézající pod nehty záhy střídá frustrace, při jejímž překonání se nedostaví žádný pocit uspokojení, jako byste porazili vlastní strach.

Proč je důležité postavit se svým děsům a které hry vám v tom nepřímo můžou pomoct? Poslechněte si aktuální díl Questu a zjistíte, že nejste jediní, kdo po poctivém hororu kontroluje prostor pod postelí i koupelnu.