Jak to vypadá v nejstarší české litografické dílně, kterou Praha 1 málem vystěhovala
Litografická dílna v pražské Říční ulici se proslavila, když jí městská část Praha 1 dala zničehonic výpověď z nájmu. Díky mediálnímu zájmu radnice výpověď nakonec stáhla. Dílna, kde už od roku 1935 tiskne česká grafická špička, tak může pokračovat. Jak to v takové tradiční dílně vypadá a co se v ní dnes tiskne?
V křivolaké uličce za rušným Újezdem se ve dvoře malého domu skrývá jedna z posledních českých litografických tiskáren. V klenbové místnosti se mísí vůně barev, starého domu, prachu, tisků a desítek nejrůznějších uměleckých a řemeslných artefaktů. „Tahle dílna má neskutečnou historii. Vystřídala se tu největší jména českého malířství a grafiky. Už jen když sem člověk vstoupí, tak cítí, že tu něco je.“ Malíř Tomáš Bím tiskne v Říční ulici už čtyřicet let a právě tu maluje další dílo. „Ztráta takového místa by pro grafika byla, jako kdyby malíř nemohl malovat na plátno. Litografii musíte provádět v nějaké dílně. Je to, jako kdyby vám vzali zaměstnání nebo něco, co máte hrozně rád,“ pokouší se vysvětlit, co by nejen pro něj zrušení dílny znamenalo.
Uprostřed místnosti stojí dva velké tiskařské stroje, pevně zabudované do betonové podlahy. Jsou tu také kameny, některé obroušené, jiné různě pokreslené a pomalované. Litografie neboli kamenotisk využívá k tisku právě vyhlazené vápencové kameny, na které se mastnou barvou překreslí či přepíše požadovaný motiv, nenamaštěná místa se pak navlhčí vodou. Namaštěná místa přijímají mastnou tiskařskou barvu, namočená ji naopak odpuzují. V tom vězí celý princip litografie. Z litografie později vznikl ofsetový tisk, kde kámen nahradila kovová matrice. Ofset litografii postupně vytlačil, v České republice tak, nepočítáme-li tiskárny na uměleckých školách, zbývá litografických dílen již jen pár, například v Praze v Dittrichově ulici nebo na Moravě v Hroznové Lhotě.

„Klasická litografie přežívá díky umělecké činnosti. Na kameni se dá různě překreslovat, lze s ním tvůrčím způsobem pracovat. Zato u ofsetu je ten kovolis jednou hotový a nedá se měnit. Jakmile se z něj vytiskne požadovaný počet tisků, tak se zahodí. Litografický kámen se po použití zbrousí a může ho použít zase někdo jiný. Pro výtvarnou tvorbu je tak mnohem lepší,“ vysvětluje Martin Bouda, který tiskárnu provozuje od roku 2002.
Dílnu založil za první republiky tiskař František Tocl. Před vznikem ofsetu se zde tiskla užitková grafika jako viněty, obaly, potisky nebo kolky. Když se přecházelo na ofset, tiskárny litografické kameny vyhazovaly, v dílně v Říční je naštěstí uschovali a provoz se tu nikdy nepřerušil. Rodina Martina Boudy je s dílnou spojená od jejích počátků. Martinův dědeček, slavný grafik a ilustrátor Cyril Bouda, sem chodil tisknout, stejně jako Martinovi rodiče, výtvarníci Jana a Jiří Boudovi. „Poprvé jsem se tu octl jako malý chlapeček a ohromně to tu na mě zapůsobilo. Ta vůně barev, obrázky, spousta artefaktů, které se daly pozorovat a zkoumat, a ty dva obrovské stroje, které tu tiskly! Navíc tiskaři byli velice veselí chlapíci, oba takoví zarostlí, fousatí, a můj tatínek s nimi kamarádil. Takže vždycky, když mě sem vzal, tak se mi tady moc líbilo,“ vypráví Martin.
Během studia na střední grafické škole chodil Martin do dílny na praxi, a když se zde uvolnilo místo, začal tu pracovat: „Pracoval jsem pod dohledem Jiřího Lípy, který tady strávil celý život, tedy asi 40 let práce. Byl to můj osobní učitel, který mě zasvětil do všech tajů. Ne že by tu byla nějaká tajemství, ale člověk se pořádně naučí až v praxi, až když to řemeslo dělá.“ Když musel Jiří Lípa ze zdravotních důvodů odejít, předal dílnu právě Martinovi.

V rodinných stopách pokračuje i Martinův syn Matěj: „Táta mě zaučuje od malička. Teď už umím tisknout a určitě bych v tom chtěl pokračovat. Na tiskařském řemesle mě baví, že se tu setkávám se spoustou umělců.“ Na dětství v dílně má podobné vzpomínky jako jeho táta. „Vzpomínky mám veselý. Když jsem byl malej, tak mě táta vozil na tiskařským stroji. Bavilo mě sem chodit, protože tady byla sranda, umělci jsou zábavný a hlavně zajímavý lidi.“
Zatímco před listopadem 1989 mohli v dílně tisknout jen umělci sdružení ve svazu nebo fondu výtvarných umělců, dnes je otevřená každému. Českým i zahraničním profesionálům, studentům, školám i turistům a fanouškům výtvarného umění vůbec. „Litografie je velmi přístupná technika, protože nemusíte být nijak zdatní třeba v rytí do lina nebo do měděné destičky, po řemeslné stránce jde opravdu jen o kresbu. A pak už je práce na nás tiskařích, kámen se musí upnout a zapasovat do toho stroje,“ vysvětluje Bouda.
Za normalizace byl o tisk zájem největší, možná i proto, že lidé neměli příliš co dělat, hodně výtvarníků se ručním tiskem živilo a dost lidí grafiku sbíralo. V 90. letech po masivním nástupu počítačů zájem o ruční grafiku upadal, teď opět stoupá. Lidé si znovu začínají uvědomovat hodnotu ruční a řemeslné práce.
V Říční ulici se tiskne od rána do večera. „Přijde výtvarník, nakreslí něco na kámen a pak se to vytiskne v požadovaném počtu kusů a barev. Barevné grafiky, které vidíte v prodejních galeriích, se z valné části tiskly právě tady,“ říká Martin Bouda. A na závěr dodává: „Já myslím, že je důležité, aby lidi věděli, že tyhlety věci vyžadujou obrovskou práci, invenci a nápady. Když si koupíte takovou grafiku, tak víte, že grafik se tu s tím mořil třeba týden, každý tisk měl v ruce, každá barva je nakreslená zvlášť, není to jako kliknutí na počítači. Ta hodnota je prostě úplně jiná než u digitálního tisku.“

Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.