Jaká bude hudba v budoucnu? Kniha Roberta Barryho nabízí výbornou „jinou“ odpověď

Když hudební kritik Robert Barry, známý ze stránek britského Wire nebo z webu The Quietus, začal veřejně vystupovat s tématem hudby budoucnosti, samozřejmě se na něj hrnuly dotazy typu: Jak bude vypadat hudba za deset let? Ale Barry nemá ambici prognostika, naopak se v zevrubné rešerši obrací do minulosti. Zajímá ho, jak s myšlenkou budoucnosti nakládali dřívější skladatelé i novodobí producenti. A rovnou prozradím i tu napínavější, druhou část jeho teze: příběhy, teorie a skladby, které o budoucnosti sní, mají nezřídka vliv na změny, které v reálném světě proběhnou, a tak něco z budoucnosti skutečně předpoví a zapříčiní.

Čtěte také

Barry tohle všechno vypráví v první osobě, provádí čtenáře svými festivalovými zážitky, přibližuje polemiky s kolegy a noří se do literatury, aby rekapituloval představy o budoucnosti u Richarda Wagnera, Marinettiho a dalších futuristů, sci-fi emancipátora černého lidu Sun Ra, průkopníků elektroniky Karlheinze Stockhausena a Mortona Subotnicka a legionů dalších. Proud souvislostí jde i uvnitř jednotlivých kapitol dravě nechronologicky, Barry během pár odstavců prosíťuje ruského sémiotika Bachtina s M.I.A. a jejími Paper Planes, producentku Jlin s autorem dystopií H. G. Wellsem. Zajímá ho, co a proč dělali přelomoví elektronikové, s Holly Herndon vede podstatný hovor, který korunuje kapitolu o zrychlení hudby v éře internetu, kdy se formát alba zdá příliš pomalou reakcí na dění okolo.

Ve slavné, do češtiny nikdy nepřeložené knize Bruits. Essai sur l'économie politique de la musique (Hluk. Esej o politické ekonomii hudby, 1977) napsal francouzský ekonom Jacques Attali, že hudebníci mají skutečně vlastnost kanárků v dole: signalizují změnu, která je ve vzduchu, ukazují potenciál vývoje společnosti. Barry k téhle tezi vlastně připsal praktický bedekr. Na jeho knihu vyšla od jara ve světě řada doporučujících recenzí. Celkově je ale spíše inspirativní, než že by přinášela zásadní nový statement. Na to je příliš plná jednotlivostí. Ale dychtivost a chuť autora zmiňovat se o další a další hudbě, od Skrillexe přes twitter Briana Ena, seznam hoaxů na Wikipedii, čtyři tisíce narozeninových songů na Spotify až po Ference Liszta, k němu nejspíš přivede podobné hudební nadšence, pro které je už samotné nerdovské „kompostování zážitků“ zdrojem slasti. Nemluvě o tom, že kniha díky téhle maničnosti vyzařuje víc energie a je zdrojem mnoha a mnoha historek a faktoidů.

Robert Barry - The Music of the Future, 2017|foto: Repeater Books Publishing

Každý, kdo se jen otřel o hudební svět poslední dekády, zachytil slovo retrománie, vyzdvižené i názvem knihy kritika a esejisty Simona Reynoldse. Diskuse o tom, že dnešní hudba se ohlíží do minulosti, čerpá z ní, bere si z ní zdroje pro inspiraci i pro byznys, byla v uplynulých letech nepřeslechnutelná. Spis Roberta Barryho nenásilně říká, že se dostavila nutná reakce: tázání, kde je nějaká budoucnost a jak se jí lze v hudbě a hudební publicistice zase dotknout. Barry ukazuje, že starší i nedávná hudba jsou motivu „vzhůru do budoucnosti“ plné a rozhodně je na co navazovat. Ta kniha je nejužitečnější tím, že nám ukazuje, pod jakými úhly pohledu je téma futurismu dobře vidět. Navádí nás, abychom se k té diskusi zase přidali. Už proto, že pořád platí heslo z vášnivých dob francouzské revoluce: Každý je odpovědný za svůj budoucí osud!

Robert Barry – The Music of the Future (180 stran, Repeater Books, 2017)